První den se na mě přišla podívat celá tlupa doktorů. Teda většina bílejch plášťů byli nejspíš študáci, který si mě v tý babičkovský košili docela drze prohlíželi. Šéf bílejch plášťů mi dal pár otázek a já mu úplně naivně vykládala, že bych za pár dní chtěla jít na terapii a pak do internátu v Západním Německu, abych si udělala maturitu. Říkal jen „ano, ano“, tak jak se to říká bláznům, ano, ano.

Když jsem zase ležela ve svý posteli, hned mě napadly všelijaký vtipy o bláznech. Přemejšlela jsem, jestli jsem neřekla něco špatnýho, protože mi připadalo, že se mnou jednaj, jako bych říkala, že jsem Napoleon. Dostala jsem najednou strach, že se tak jako Püppi už nikdy nedostanu z oddělení a zůstanu taky navěky v tý babičkovský košili a obrovskejch spodních kalhotách.

Ale po dvou dnech mě přeložili na oddělení B, protože jsem už neměla žádný odvykací potíže. Dostala jsem zpátky svý oblečení a mohla jsem dokonce zase jíst nožem a vidličkou, na zvláštním oddělení jsme dostávali jen dětskou lžičku. Na béčku byly ještě tři heračky, který jsem znala. Seděly jsme ve čtyřech u stolu a babky ho hned pojmenovaly „stůl teroristek“.

Jedna z holek, Liana, měla dost zkušeností z vězení. Taky povídala, že Bonnieho ranč je horší než lapák. Hlavně proto, že ve vězení se vždycky ňáký to háčko sežene, ale na Bonnieho ranči to jde blbě.

Bylo nám ve čtyřech docela veselo. Přesto jsem pomalu začínala propadat panice. Nikdy jsem totiž nedostala rozumnou odpověď, když jsem se zeptala, kdy přejdu na drogovou terapii. Řekli jen „uvidíme“ a takový ty řeči, kterejma každej den oblbovali blázny.

Domluvila jsem se s matkou a úřadem pro mládež, že zůstanu čtyři dny na Bonnieho ranči, aby bylo jasný, že jsem čistá. A pak jsem měla dostat místo na terapii. Ale já jsem odvykala už sama a na ranči jsem neměla skoro žádný abstinenční příznaky. A o místě na terapii pořád ještě nepadlo ani slovo.

Nejhorší ránu jsem dostala za pár dní. Přinesli papír, na kterej jsem se měla podepsat, že tam zůstanu dobrovolně tři měsíce. Samozřejmě jsem to odmítla a řekla, že chci okamžitě pryč. Přišla jsem dobrovolně a můžu teda odejit, kdy chci. Ale šéflékař řek, že když to nepodepíšu na tři měsíce, tak mě tam nechá nedobrovolně šest měsíců.

Připadala jsem si teda úplně podvedená. Dostala jsem děsnej strach. Bylo mi jasný, že jsem teď absolutně závislá na těch idiotskejch doktorech. Mohli mi přišít bůhvíjakou diagnózu, neurózu nebo schizofrenii nebo co já vím co. Jako pacientka v blázinci jsem neměla naprosto žádný práva. Říkala jsem si, že už jsem na tom jak Püppi.

Nejhorší bylo, že jsem si najednou nebyla jistá, jestli skutečně nejsem nenormální. Neurózu jsem měla odjakživa, protože z rozhovorů s lidma v poradně jsem pochopila, že potřeba brát drogy je neuróza, podvědomý jednání. Myslela jsem na to, co už jsem všechno prožila. Ty moje odvykání a hned zase návraty k fetu, i když jsem moc dobře věděla, že se tím zabíjím. Všechno to svinstvo, co jsem prováděla, co jsem udělala s matkou, jak jsem jednala s jinejma lidma. Určitě to nebylo normální. Tyhle úvahy mě docela slušně sebraly. Začala jsem přemejšlet o tom, jak mám před sestrama a doktorama utajit, že nejsem úplně normální.

Sestry se mnou jednaly jako s naprostou idiotkou, chovaly se tak ke každýmu. Šíleně jsem se snažila, abych se nechovala agresivně. Když přišli doktoři a vyptávali se na všechno možný, odpovídala jsem tak, jak bych normálně nikdy neodpovídala. Křečovitě jsem se snažila bejt někdo jinej, někdo, kdo je úplné normální. Když zase doktoři odešli, zdálo se mi, že jsem to všechno řekla špatně. Že teď mě teprve budou mít za totálně praštěnou.

Jediný, co mi nabídli jako terapii, bylo pletení. Tak na to jsem vážně neměla chuť. Nevěřila jsem, že by mi to nějak mohlo pomoct.

Na oknech byly samozřejmě mříže. Ne normální mříže jako ve vězení, taky to žádný vězení nebylo, ale všelijak zkroucený a nazdobený. Přišla jsem na to, že když člověk trochu natočí hlavu, může ji prostrčit mezi mřížema a koukat se ven. Často jsem tak stála celý hodiny, železný mříže okolo krku, a jen tak zírala. Začínal podzim, listy žloutly a červenaly, slunce už kleslo poměrně nízko a svítilo nám každej den mezi dvouma stromama asi hodinu rovnou do pokoje.

Někdy jsem přivázala plechovej hrnek na šňůru z vlny, spustila ho z okna a mlátila jsem s ním o zeď. Nebo jsem se marně snažila celý odpoledne přitáhnout vlnou větev a utrhnout si list. Večer jsem si pak říkala: „Jestli ti do týhle chvíle nepřeskočilo, tak teď se ti to určitě podaří.“

Ani jednou mě nepustili do zahrady procházet se s ostatníma. Každej terorista měl právo jít jednou denně na vzduch. Já ne. V mým případě bylo nebezpečí útěku. To měli pravdu.

V jedný skříni jsem našla starej fotbalovej míč. V jednom kuse jsem ho házela proti zavřenejm zasklenejm dveřím a doufala, že se sklo vysype. Až mi míč sebrali. Začala jsem tlouct hlavou o okno. Ale bylo samozřejmě z pancéřovýho skla. Připadala jsem si jako divoký zvíře zavřený v malý kleci. Celý hodiny jsem chodila jako tygr podle zdi. Někdy jsem si říkala, že už to nevydržím. Musela jsem se vylítat. A tak jsem běhala sem a tam po chodbě. Až už jsem vůbec nemohla a zhroutila se na zem.

Ukořistila jsem nůž a v noci jsme spolu s Lianou seškrábaly kyt ze zavřenýho okna, který nemělo mříže. Sklo se nepohlo ani o milimetr. Příští noc jsme rozestavěly postele a pokoušely se prorazit mříže na otevřeným okně. Babky na pokoji jsme tak vyplašily, že se neodvážily ani muknout. Většina nás měla skutečně za teroristky. Celá ta akce neměla samozřejmě vůbec žádnej smysl a nadělala takovej randál, že nás nachytala noční služba.

Chovala jsem se v tom blázinci tak, že jsem ztratila jakoukoli naději na propuštění. Byla jsem čím dál zoufalejší. Jenom mý tělo se viditelně vzpamatovávalo bez drog. Narostlo mi břicho. Obličej jsem měla tvarohovitej a voteklej, v zrcadle mi připadal jako obličej někoho, kdo už má za sebou aspoň patnáct let na ranči. Špatně jsem spala. Na oddělení se skoro každou noc něco dělo. A já si vždycky říkala, že jsem už zase propásla příležitost k útěku. Přestože mi připadalo všechno úplně beznadějný, dávala jsem se každý ráno do pořádku, jako kdybych mela vyrazit rovnou za fetem. S neuvěřitelnou trpělivostí jsem si kartáčovala vlasy, malovala se a oblíkala si svou bundu.