Jednou přece jen přišel někdo z úřadu pro mládež. Ale ten taky jenom řek: „Však uvidíme.“ Ale aspoň jsem se od něho dověděla, ve kterým je Detlef vězení a jaký má číslo. Hned jsem si sedla a napsala mu tlustej dopis. Jen jsem ho odevzdala, začala jsem psát novej. Konečně jsem se mohla pořádně vykecat. Ale všechno jsem v těch dopisech stejně nemohla napsat. Protože je četli. Pravděpodobně už na ranči, ale docela určitě ve vězení. Musela jsem teda i v dopisech bez přestání lhát. Jako že nemám vůbec chuť na nějakej fet a tak.

Od Detlefa jsem dostala celou hromadu dopisů najednou. Psal, že udělal děsnou blbost, když ukrad ty šeky, ale že to udělal jen proto, aby v Paříži odvykal. Že mě tím chtěl překvapit, protože spolu bysme to stejně nikdy nedokázali. Detlef psal, že se už brzo dostane ven, a pak půjde na terapii. Odpověděla jsem mu, že já taky půjdu brzo na terapii. A oba jsme psali, že po terapii se spolu nastěhujeme do jednoho bytu. Spřádali jsme si v našich dopisech už zase ten náš společnej ráj. A přitom, když jsem zrovna nepsala dopis Detlefovi, jsem byla přesvědčená, že se z Bonnieho ranče už nikdy nedostanu.

Pak mi ale přece jen svitla naděje. Dostala jsem znova plíseň na nohách a každej den jsem doktorce na oddělení opakovala, že musim jít na operaci do nemocnice, protože ty bolesti se už nedaj vydržet. Jednoho rána mě skutečně s přísnou stráží převezli do nemocnice Rudolfa Wirchowa. Po prohlídce jsem tam musela hned zůstat, protože to bylo skutečně dost špatný. Slyšela jsem vyprávět od heráků, jak se dá z nemocnice utýct.

Obstarala jsem si parkovej lístek. To je povolení na procházku v nemocničním parku. Jako heračka bych ho samozřejmě jen tak nedostala. Ale na to byl jeden bezvadnej trik. Šla jsem k jedný takový hodný šikmooký sestřičce a nakecala jí, že bych chtěla ty ubohý starý babičky, co nemůžou chodit, trochu povozit po parku. Vůbec nic netušila a připadalo jí to ode mě děsně roztomilý.

Hned jsem popadla jednu babku, která prohlásila, že jsem moc hodný dítě. Dostrkala jsem ji do parku a řekla; „Počkej chvíli, babi, hned se vrátím.“ A za několik vteřin jsem už byla za plotem.

Běžela jsem po Amrumer Strasse k podzemce a jela na ZOO. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná. Hned jsem šla na plac u menzy. Chvíli jsem se tam poflakovala a pak jsem si sedla na lavičku ke třem mladejm herákům. Řekla jsem jim, že jsem právě zdrhla z ranče. Samozřejmě jim to obrovsky imponovalo.

Měla jsem šílenou chuť na háčko. Jeden z kluků prodával. Zeptala jsem se, jestli bych s ním nemohla jet na půl. Řek, že když mu pomůžu shánět zákazníky, může mi trochu nechat. Řekla jsem oukej. A tak mi trochu dal. Hned v menze na záchodě jsem si píchla.

Dala jsem si přesně půlku čtvrtky. Nebyl to právě nejlepší fet. Cejtila jsem se sice dobře, ale byla jsem pořád dost při smyslech. To jsem ale taky musela, když jsem měla dohazovat tomu klukovi. Byl to docela mladej kluk, znala jsem ho trochu z Hasenheide. Chodil ještě do školy, bylo mu asi tak šestnáct. Hned jsem si všimla, že nemá s prodejem moc zkušenosti. Protože jinak by mi nedal píchnut předem.

Pak jsem zavětřila, že se to před menzou začalo hemžit tajnejma. Ten kluk vůbec nic nezpozoroval. Musela jsem jít až k němu a zašeptat mu „Fízlové!“, než mu to došlo. Šla jsem pomalu k ZOO a on se coural za mnou. Když jsem viděla proti sobě přicházet jednoho heráka ze stanice, řekla jsem mu: „Stůj, razie u menzy. Ale můžu ti dohodit senzačně čistej fet.“

Ten mladej dýler k nám hned přišel, vytáh fet z kapsy a nabídnul ho na ozkoušení. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Třista metrů od nás je razie a ten idiot klidně vytáhne všechno háčko z kapsy.

Taky hned přišli dva civilové, který tam šmejdili. Zdrhat nemělo vůbec žádnej smysl. Ten dýlerskej začátečník hodil svý balíčky jen tak na zem. Všude poletovaly fialový staniolový papírky. Asi si myslel, že by to moh svíst na toho heráka nebo na mě, a pořád jen blábolil, že s tím nemá nic společnýho.

Museli jsme se opřít o jeden volkswagen, zdvihnout ruce a poldové nás pod namířenejma zbraněma prohledali, třebas ani jednomu z nás ještě nebylo víc než šestnáct. Ten prasáckej fízl mi přitom sáhnul na prsa. Ale já jsem byla naprosto cool. Šlehla jsem si a po zkušenostech na ranči mě nemohlo jen tak něco rozházet. Hned jsem začata dělat dobře vychovaný dítě. Když jsem jim měla diktovat personálie, byli už docela přátelský. Jeden mi řek: „Holka, teprve patnáct, co tady děláš?“ Řekla jsem: „Procházím se,“ a strčila jsem si do pusy cigaretu. To ho naštvalo: „Hned vyhoď to žváro. To je přece v tvým věku jed.“ Musela jsem cigaretu zahodit.

Dovezli nás na stanici na Ernst-Reuter-Platzu a strčili do cely. Ten rádoby dýler ztratil nervy a začal řvát; „Pusťte mě ven! Pusťte mě ven!“. Já jsem si svlíkla bundu, sbalila ji do polštáře, lehla jsem si na pryčnu a schrupla si. Takový zatčení mě prostě nemohlo rozházet. Určitě mě ještě v nemocnici neohlásili jako pohřešovanou, takže nemohli zjistit, že jsem zdrhla.

Za dvě hodiny jsem byla zase venku. Znovu jsem šla k menze. Cestou mě najednou začalo hryzat svědomí. Rozbrečela jsem se. Už zase jsem si po odvyknutí při první příležitosti píchla. Nevěděla jsem, co dál. Připadalo mi nemožný objevit se s těma špendlíkovejma zorničkama u matky a říct: „Tak jsem tady, mami. Zdrhla jsem. Udělej mi večeři.“

Šla jsem do poradny u starý menzy Technický univerzity. Byli tam docela bezvadný lidi a ty mě přesvědčili, že bych přece jen měla matce zavolat. Matku trochu uklidnilo, když slyšela, že ji volám od univerzity. Po cestě domů jsem si všimla, že mám teplotu. V posteli jsem si naměřila čtyřicítku. Matka zavolala pohotovost, protože jsem začala mluvit z cesty. Doktor mi chtěl dát injekci a mě najednou přepad děsnej strach, protože mi ji chtěl píchnout do zadku. Klidně jsem se dvakrát nebo třikrát denně píchala do ruky, ale když mi vrazil jehlu do zadku, málem jsem se z toho zjevila.

Pak mi teplota klesla. Ale byla jsem úplně vyřízená. Bonniieho ranč mi dal psychicky i fyzicky pěkně zabrat. Když jsem zase po třech dnech mohla vstát, jela jsem hned do poradny. Cestou jsem musela jít přes plac u menzy. Prolítla jsem tamtudy jako střela a nedívala se napravo ani nalevo.