Celej tejden jsem každej den chodila do poradny. Konečně jsem se mohla vykecat. To bylo poprvé, kdy mě nechali pořádně se vymluvit. Do tý doby vždycky všichni mluvili do mě. Matka do mě pořád hučela, otec, lidi v Narkononu, všichni.

V poradně u menzy jsem mohla vyprávět a sama se pokusit přijít na to, co se mnou je. Hnala jsem se do poradny, i když už jsem byla v obličeji žlutá jako citrón. Před menzou jsem potkala pár známejch a ty přede mnou zdrhali a volali: „Ženská, padej pryč s tou tvou blbou žloutenkou.“

Nechtěla jsem tomu věřit, že už na mě zase leze žloutenka. To bylo vážně šílený. Vždycky když jsem byla delší čas čistá a začala jsem znovu doufat, hned jsem dostala tuhle prokletou heráckou nemoc. Brzy se už nedaly bolesti břicha vydržet, a tak jsem jela s matkou na kliniku Steglitz. Chtěla jsem do Steglitze, protože tam bezvadně vařili. Musela jsem čekat celý dvě hodiny na příjmu a bolestí jsem se doslova kroutila na židli. Každá sestra, která šla kolem, mohla z mýho žlutýho obličeje hned vyčíst, co mi je. A je to vůbec nevzrušovalo.

V čekárně bylo plno lidí a taky děti. Kdyby byla moje žloutenka infekční, tak jsem je tam všechny nakazila.

Po dvou hodinách jsem to už nemohla vydržet, sebrala jsem se a šla odtamtud pryč. Vlekla jsem se podle zdi, byla jsem hrozně slabá a měla jsem děsný bolesti. Chtěla jsem se někoho zeptat, kde je izolace, a když šel okolo nějakej doktor, řekla jsem mu: „Dejte mi postel, nechci tady všechny lidi nakazit žloutenkou, copak to nevidíte?“ Ale on řek, že s tím nemůže nic dělat. Že musím nejdřív na příjem. Takže zase zpátky.

Když jsem se konečně dostala k doktorce, hned jsem jí radši řekla, že mám žloutenku nejspíš od fetování, ale ona na to naprosto ledově odpověděla: „Je mi líto, k takové léčbě tu nejsme kompetentní.“

Pro heráky totiž nikdo nebyl kompetentní. A tak znovu zpátky do taxíku. Matka se na doktory hrozně rozčílila, protože pro mě vůbec nic neudělali. Druhej den ráno mě odvezla do nemocnice Rudolfa Wirchowa. Byla jsem z toho samozřejmé votrávená, protože odtamtud už jsem jednou utekla.

Přišel mladej asistent, aby mi vzal krev. Hned jsem mu ukázala žíly, do kterejch nemělo smysl píchat: „Tady mám trombózu. Žíla je ucpaná. Musíte napíchnout tu, co leží pod ní. Nepíchejte rovně, ale šikmo, jinak se tam nedostanete.“

Úplně ho to vyvedlo z míry a píchnul mě samozřejmě do tý totálně ucpaný. Táhnul a táhnul, žádná krev nešla a díky vakuu ve stříkačce mi jehla doslova vyletěla z ruky. Když to zkoušel podruhý, nejdřív se mě zeptal, kam má jehlu nasadit.

Prospala jsem celý dva dny. Žloutenka nebyla nakažlivá. Čtvrtej den už byly jaterní testy docela dobrý, moč taky nebyla červená a obličej začal ztrácet žlutou barvu.

Musela jsem každej den volat do poradny a taky jsem to vážně dělala. Doufala jsem, že hned dostanu místo na terapii. A pak přišla nová rána. Detlef byl už zase venku z vězení. Matka ho přivedla hned při druhý návštěvě v neděli s sebou.

Jako vždycky obrovská láska, objetí, polibky, štěstí. Chtěli jsme bejt aspoň chvilku sami a šli jsme spolu do nemocničního parku. Bylo nám dobře, jako kdybysme se ani na chvilku nerozloučili. Jen jsme se dostali ven, sedli jsme na podzemku a rovnou na plac. Měli jsme štěstí. Hned jsme potkali našeho známýho, Wilhelma, kterej byl na tom děsně dobře. Žil u jednoho teplouše, byl to známej prominentní doktor a spisovatel. Tenhle doktor dával Wilhelmovi nejen dost peněz, ale taky ho posílal na soukromý gymnázium.

Wilhelm nám dal hned dávku. Na večeři jsem byla včas v nemocnici. Druhej den odpoledne přišel Detlef znovu. Tentokrát jsme měli dost potíží se sháněním fetu a já se vrátila do nemocnice teprve o půl jedenáctý v noci. Hledal mě mezitím otec, chtěl mě navštívit, protože druhej den letěl do Thajska.

Matka měla už zase zoufalej pohled. Uvědomovala jsem si, jak jsem odporná. A pak taky přišel můj psychiatr z poradny a řek, že to všechno se mou stejně nemá žádnou cenu. Přísahala jsem si, a ostatním taky, že teď už to opravdu myslím vážně a nebudu fetovat. Detlef se taky rozbrečel a řek, že je to všechno jeho vina. Šel taky do poradny. Když mě pak v neděli znovu navštívil, měl už na druhej den terapii.

Řekla jsem: „To je perfektní, žes to dokázal. Teď už bude vážné všechno oukej. Já taky dostanu místo. Já to taky dokážu. Už to svinstvo nikdy nebudeme dělat.“

Šli jsme do parku a já řekla: „Pojď, sjedeme si jen tak na skok k ZOO. Musím si ještě koupit jeden horor, Návrat umrlčího měsíce. Třetí díl. První dva už jsem četla a matka nikde nesehnala pokračováni.“

Detlef řek: ,,To je vážně bezvadný. Musíš zrovna na stanici ZOO, aby sis koupila knížku. Řekni rovnou, že si chceš šlehnout.“

Děsně mé naštvalo, že si Detlef najednou hraje na chytrýho a uvědomělýho. Vážně jsem si chtěla koupil třetí díl toho hororu. Řekla jsem: „Teď teda kecáš. Já a šlehnout. Dyť se mnou nemusíš chodit.“

Samozřejmě se mnou jel. V podzemce jsem začala zase jako obvykle vyvádět. Hned jsem se pustila do hádky s nějakejma bábama. Detlefovi to bylo jako vždycky trapný a šel na druhou stranu vagónu. A já na něho přes všechny hulákala: „Nemusíš dělat, že ke mně nepatříš. Každej přece vidí, že nejsi o nic lepší než já.“ Pak mi začala týct z nosu krev. Stávalo se mi to v posledních měsících vždycky v metru. To mě naštvalo, v jednom kuse jsem si tu hnusnou krev rozpatlávala po obličeji.