Naštěstí jsem na ZOO skutečné sehnala svůj horor. To mi zase zdvihlo náladu a řekla jsem Detlefovi: „Pojď se trochu projít. Je to tvůj poslední den svobody.“ Vyrazili jsme samozřejmě rovnou na plac. Byla tam Stella a obě Tiny. Stella začala vyvádět radostí, že mě zase vidí. Ale Tiny na tom byly blbě. Absťák. Šly se Stellou na Kurfürstenstrasse, ale zapomněly, že je neděle. V neděli odpoledne na stopu nikdo není. To jsou chlapi s maminama a dětma a na baby-stop nemaj čas.

Byla jsem ráda, že jsem z toho svinstva vypadla. Že nemusím mít strach z absťáku a nemusím dělat žádný zákazníky. Už několik tejdnů jsem neměla nic s žádným chlapem. Připadala jsem si nadřazená nad ostatní a byla jsem fakticky šťastná, doslova pyšná. A ještě jsem si říkala: Člověče, to je poprvé, kdy jsi na place a nemáš chuť na šlehnutí.

Stáli jsme na zastávce autobusu u podzemky Kurfürstendamm. Kousek od nás byli dva kanaci, který na mě pořád kejvali. I se svou žloutenkou jsem z nás čtyř vypadala nejlíp, protože jsem byla už dlouho relativně čistá. Taky jsem na sobě neměla herácký hadry, ale slušný oblečení, který jsem si půjčila od sestry. Chtěla jsem se lišit od heráků i vzhledem. Dokonce jsem si v nemocnici trochu zkrátila vlasy.

Kanakové nepřestávali kejvat. Zeptala jsem se Tin: „Jestli chcete, tak vám je dohodím. Když od nich dostanete aspoň čtyřicet marek, tak se můžete rozdělit o půlku půlky.“ Tinám to bylo fuk, absťák je úplně sklátil. S přehledem jsem se teda vydala ke kanakům a řekla: „Chcete ty dvě holky? Já vám je pošlu. Padesát marek. Capito?“ Ukázala jsem na Tiny.

Ale ty se jen ušklíbli a řekli: „Ne, ty, ty šoustat, ty penzión.“

Byla jsem úplně klidná, vůbec jsem se nerozčílila a řekla jsem: „Ne, to nepřichází v úvahu. Ale ty holky jsou třída. Čtrnáct let. Jen padesát marek!“ Tý mladší Tině bylo skutečně teprve čtrnáct.

Ale kanakové trvali na svým. Když jsem se na Tiny podívala, moc jsem se jim nedivila. Při absťáku nevypadaly zrovna lákavě. Šla jsem zpátky k holkám a řekla, že to nepůjde. A pak mi prostě přeskočilo. Vzala jsem Stellu stranou a řekla jí: „Tiny v tomhle stavu stejně nikoho neseženou. Už ani ty kanaky. Pojď, pujdem s nima. My je nejdřív pořádně rozpálíme a Tiny to pak rychle zvládnou. Budeme chtít sto marek a koupíme půl gramu.“

Stella hned souhlasila. Přitom jsme se s kanakama jakživo nezahodily, nebo bysme si to aspoň jedna druhý nikdy nepřiznaly, že jsme s nima šly.

Vrátila jsem se teda k oběma Turkům, řekla jim náš návrh a ty byli hned celý žhavý. Jen Detlef se naštval: „Tak už je z tebe zase prostitutka.“ Řekla jsem: „Dej pokoj. Já nebudu vůbec nic dělat. Jsme přece čtyři.“ Namlouvala jsem si, že to všechno dělám jenom ze soucitu k Tinám. Ale nejspíš jsem podvědomě hledala způsob, jak se dostat k háčku.

Řekla jsem ostatním, že musíme jít do penziónu Norma na Nürnberger Strasse, protože tam maj největší pokoje. Jinde by nás v šesti vůbec nepustili dovnitř. Pak jsme vyrazili. A najednou se k nám přidal třetí kanak. Ty dva vysvětlili: „To přítel. Taky penzión.“

Nic jsme neřekli a zkasírovali sto marek. Stella šla s jednim kanakem sehnat fet. Znala dýlera, kterej prodával největší půlky. Když se vrátili, vyrazili jsme už v osmi. Vepředu my čtyři a Detlef, zavěšený do sebe. Zabrali jsme celej chodník. Za náma tři kanakové.

Byl to docela nervák. Obě Tiny chtěly háčko. Ale Stella jim ho nechtěla dát. Měla strach, že by nám zdrhly. Mimoto jsme se chtěli zbavit toho třetího kanaka, protože nepatřil do naší úmluvy.

Stella se otočila, ukázala na toho třetího a prohlásila: „Když půjde taky tenhle kanak, my nic neděláme.“ Klidně tomu Turkovi řekla kanak.

Ale ty tři drželi při sobě a dělali, jako by ji neslyšeli. Stella řekla, že bysme jim teda měli zdrhnout. Hned jsem souhlasila, protože jsem měla boty na nízkým podpatku. Poprvé asi po třech letech jsem si obula nízký boty. Ty jsem si taky půjčila od sestry. Ale pak jsem o tom začala přemejšlet. Řekla jsem; „Určitě je zas někdy potkáme a pak to s náma špatně dopadne.“ Úplně jsem zapomněla, že to měl bejt můj poslední den s háčkem a prostitucí.

Stella byla naštvaná. Zastavila se a znovu mluvila s kanakama. Zrovna jsme procházeli po schodech u Europa-Centra. Když za námi najednou bylo ticho, otočila jsem se a Stella byla pryč. Jako by se do země propadla. I s fetem. Pak si toho všimli i kanaci a rozčilili se.

Já si jen pomyslela: „Celá Stella.“ Dostala jsem děsnej vztek. Byla jsem přesvědčená, že zdrhla do Europa-Centra, a vylítla jsem po schodech nahoru na přechod pro chodce. Detlef za mnou, Tiny už nestihly utýct. Kanaci je chytli. Hnala jsem se jako šílená Europa-Centrem. Já vpravo a Detlef vlevo. Ale po Stelle ani stopy. Nenašla jsem ji, a navíc jsem měla špatný svědomí kvůli Tinám. Viděla jsem, jak je Turci vlekli do penziónu, a čekala jsem pak na ně venku celou hodinu, až byly konečně s tou hnusnou prací hotový. Teď měly právo na svý šlehnutí, už se vůbec nemohly dočkat. Tušila jsem, kde Stellu najdeme. Jela jsem s jednou Tinou dolů na stanicí Kurfürstendamm. Nic se tam nedělo, protože plac se v tý době přestěhoval k Treibhausu, nahoru na Kurfurstendamm. Ale my hledaly Stellu a šly jsme rovnou na záchody v podzemce. Jen jsme otevřely dveře, zaslechla jsem Stellu. S někým se tam vybavovala. Na těch záchodech je spousta dveří, ale hned jsem odhadla, za kterejma je. Zabouchala jsem pěstma na dveře a zařvala: „Stello, okamžitě otevři! Nebo uvidíš!“

Dveře se hned rozlítly. Vylezla Stella a malá Tina jí rovnou vlepila facku. Úplně sjetá Stella řekla: „No jo, tady máte ten svůj fet. Však jsem vám ho nesebrala.“ A zmizela.

Samozřejmě kecala. Než jsme přišly, píchla si dobrou půlku poloviny gramu. Obě Tiny a já jsme se vrhly na ten zbytek a spravedlivě si ho rozdělily.