Pro mě to bylo po odvykání až dost. Dalo mi práci dostat se vůbec ze záchodu. Jely jsme k Treibhausu. Stella už tam byla zase v plný akci. Dohazovala jednomu dýlerovi. My hned na ni: „Pojď sem, dlužíš nám ještě půlku půlky.“ Neřekla na to ani slovo. Přece jen měla trochu špatný svědomí.

Řekla jsem jí: „Jsi hnusnej křivák. Už s tebou nechci mít nic společnýho.“

Šla jsem do Treibhausu, vykašlala se už na svůj podíl fetu a vzala si kolu. Seděla jsem sama v koutě. Poprvé za celej den jsem měla trochu klidu. Chvíli jsem doufala, že se objeví Detlef, ale bylo už pozdě. Přemejšlela jsem.

Nejdřív to přemejšlení začalo docela nevinně. Řekla jsem si: To je teda úplně v prdeli. Nejdřív tě podvede tvůj nejlepší přítel a pak přítelkyně. Mezi herákama prostě neexistuje přátelství. Jsi úplně sama. Všechno ostatní je klam. Celej ten blázinec dneska odpoledne kvůli jednomu šlehnutí. A tak je to přece pořád. Každej den.

Měla jsem zase jednou svou chvilku pravdy. Někdy mě chytaly takový okamžiky. Ale vždycky jen po háčku. Když jsem byla střízlivá, nebyla jsem schopná kloudnýho úsudku. Ten den jsem to zase dostatečně dokázala.

Přemejšlela jsem teda dál. Vůbec jsem to nedramatizovala.

Byla jsem úplně klidná, protože jsem si píchla slušnou dávku fetu. Zpátky do nemocnice jsem nešla. Bylo už po jedenáctý.

Stejně bych odtamtud zase zdrhla a žádná jiná nemocnice mě nepřijme. Doktorka matce řekla, že brzo dostanu cirózu. Jestli budu pokračovat, tak vydržím nejdýl dva roky. S Drogen-Info, léčebnou, kam jsem měla jít, to bylo stejný. Nemohla jsem jim zavolat, protože byli ve spojení s nemocnicí. A měli taky pravdu, že nepřijímali takový, jako jsem byla já. V Berlíně bylo koneckonců dost heráků, který by šli rádi na terapii, a nebyly pro ně místa. Pochopitelně přijímali jen takový, u kterejch byla naděje, že dokážou žít bez fetu. Já jsem k nim už docela určitě nepatřila. Asi jsem s tím začala moc brzo, abych bez toho uměla žít.

Měla jsem úplně jasnou hlavu. Chladně jsem bilancovala svůj život a pila k tomu kolu. Uvažovala jsem o tom, kam mám tuhle noc jít. Matka by mi přirazila dveře před nosem. Nebo by ráno zalarmovala policii a nechala mě odvízt z domova. Aspoň já na jejím místě bych to udělala. Otec byl v Thajsku. Stella byla odepsaná. U kterýho teplouše je Detlef, jsem nevěděla. A jestli to myslel s odvykáním vážně, pak je u otce. Stejně by druhej den ráno odjel. Prostě jsem neměla postel. Tuhle noc a všecky příští taky.

Nakonec, když jsem si to všechno probrala, jsem musela konstatovat, že mi zbejvaj už jen dvě možnosti: Buď definitivně přestat s háčkem, nebo zlatá rána. První možnost už jsem bohužel propásla. Pět nebo šest pokusů o odvyknutí bez sebemenšího úspěchu koneckonců stačilo. Nebyla jsem o nic lepší ani horší než všichni ostatní heráci. Proč bych měla právě já patřit k těm několika výjimkám, kterejm se to podařilo. Nebyla jsem nic zvláštního. Šla jsem na Kudamm a jela na Kurfürstenstrasse. Ještě nikdy jsem nelovila chlapy v noci. Heračky tam po setmění nechodily, protože tam bylo moc profesionálek. Ale já jsem se vůbec nebála. Udělala jsem dost rychle dva chlapy a jela zpátky k Treibhausu. Měla jsem sto marek a koupila jsem si půl gramu.

Nechtěla jsem jít na záchod do Treibhausu ani na Kurfürstendamm. Byl tam v noci moc velkej provoz. Koupila jsem si jednu kolu a přemejšlela, na kterej záchod bych měla jit. Napadnul mě ten na Bundesplatzu, v noci tam nebyla ani noha. Dokonce i ráno tam byl úplnej klid.

Šla jsem pěšky na Bundesplatz. Úplně klidně. Vůbec jsem neměla strach. V noci působí prázdnej záchod dost nepříjemně. Ale mně tam bylo docela dobře. Bylo tam čisto a světlo. Měla jsem ho celej sama pro sebe. Záchody na Bundesplatzu jsou nejlepší z celýho Západního Berlína. Kabiny jsou tam úplně obrovský. Bylo nás tam jednou dokonce šest najednou. Dveře nemaj dole mezeru, dosahujou až na zem. A nikde nejsou vyvrtaný díry ve stěnách. Právě proto, že záchody na Bundesplatzu jsou nejlepší v celým Západním Berlíně, tak už tam pár narkomanů spáchalo sebevraždu.

Žádný báby, žádný flákači ani fízlové. Nebyl důvod ke spěchu. Dávala jsem si na čas. Umyla jsem si obličej a vykartáčovala vlasy, pak teprve jsem si vyčistila stříkačku, kterou jsem si půjčila od Tiny. Byla jsem přesvědčená, že půl gramu mi bude stačit. Po posledních odvykáních mi vždycky stačila čtvrtka, aby mě úplně vyřídila. Teď už jsem měla v sobě víc než čtvrtku. A musela jsem bejt přece taky oslabená po žloutence. Nejradši bych si píchla celej gram. Atze to udělal celým gramem. Jenže to bych musela zvládnout ještě dva chlapy, a to už bych nedokázala.

Pečlivě a pomalu jsem si vybrala nejčistší záchod. Byla jsem skutečně úplně klidná. Neměla jsem strach. Nikdy by mě nenapadlo, že je sebevražda tak prostá. Nemyslela jsem na to, co jsem prožila. Nemyslela jsem na matku. Nemyslela jsem na Detlefa. Myslela jsem jen na svý šlehnutí. Vypakovala jsem si na záchodě tak jako jindy nádobíčko. Rozpustila jsem si fet na lžíci, tu mi taky půjčila Tina. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že jsem podvedla i Tinu. Seděla totiž v Treibhausu a čekala na svý nádobíčko a lžíci. Pak jsem zjistila, že jsem tam zapomněla dál citrón. Ale fet byl dobrej, rozpustil se i bez toho.

Hledala jsem žílu na levý ruce. Bylo to vlastně stejný jako vždycky. Rozdíl byl jen v tom, že tohle šlehnutí mělo bejt poslední v mým životě. Napodruhý jsem se strefila do žíly. Vystříkla krev. Vrazila jsem tam najednou celou půlku gramu. Už jsem se nedostala k tomu, abych znovu natáhla a píchla si zbytek ze stříkačky. Nejdřív jsem ucejtila, jak se mi trhá srdce, a pak mi uletěl vršek lebky.

Když jsem se probrala, bylo už venku světlo. Auta dělaly děsnej randál. Ležela jsem na zemi vedle mísy. Vytáhla jsem si stříkačku ze žíly. Chtěla jsem vstát, ale zjistila jsem, že mám ochrnutou pravou nohu. Mohla jsem se trochu pohybovat, ale děsně mě bolely klouby. Hlavně kyčle. Nějak se mi podařilo otevřít dveře, nejdřív jsem lezla po kolenou, pak jsem dokázala i stát. Mohla jsem skákat na jedny noze podél zdi.

Před záchodama byli dva kluci, asi tak patnáctiletý. Saténový bundy, úzký džíny. Dva malí teploušové. Byla jsem ráda. že jsou teplí. Popadli mě každej z jedný strany, když jsem jako příšera vyskákala ze záchodu. Hned jim bylo jasný, o co jde, a jeden z nich řek: „Co to tady provádíš?“ Neznala jsem je, ale oni mě přej už dřív viděli na stanici. Dovedli mě k lavičce. Bylo strašně studený říjnový ráno. Jeden z nich mi dal marlborku. Říkala jsem si: „To je legrační, že teplouši vždycky kouří marlborky nebo camelky. Na reklamách na tyhle cigára musí bejt něco lákavýho pro teplouše.“ Ale byla jsem docela šťastná, že mě ta půlka gramu nesklátila.