Vyprávěla jsem klukům, jak mě Stella podvedla a že jsem si píchla půlku gramu. Byli hrozně milí, zeptali se, kam mě maj dovíst. Ta otázka mně znervózňovala, nechtěla jsem o tom přemejšlet. Řekla jsem jim, aby mě nechali sedět na lavičce. Třásla jsem se ale zimou a oni tvrdili, že musím k doktorovi, protože přece vůbec nemůžu sama chodit.

Nechtěla jsem k žádnýmu doktorovi. Řekli, že znaj jednoho bezvadnýho doktora, teplouše, ke kterýmu by mě mohli dovíst. Uklidnilo mě, že je ten chlap teplej. Protože v takovejchle situacích jsem k teploušům měla větší důvěru. Kluci sehnali taxíka a dovezli mě k doktorovi. Byl opravdu cool. Hned mi přenechal svou postel a prohlíd mě. Vyptával se na háčko a tak, ale já už jsem nechtěla s nikým mluvit. Poprosila jsem ho o prášek na spaní. Dal mi ho a ještě pár jinejch léků.

Hned jsem dostala svou obvyklou teplotu a krvácení z nosu. Celý příští dva dny jsem většinou prospala. Když mi třetí den hlava začala zase trochu pracovat, nemohla jsem to už v posteli vydržet. Nechtěla jsem přemejšlet. Musela jsem se násilím nutit, abych o sobě nepřemejšlela. Soustředila jsem se jen na dvě myšlenky: „Pánbů ještě nechtěl, abych šla do kytek,“ a „Příště si musíš vzít zaručeně celej gram.“

Chtěla jsem ven na plac, obstarat si šlehnutí, jet v háčku a nepřemejšlet až do příští zlatý rány. Pořád ještě jsem nemohla dobře chodit. Ten teplej doktor se o mě skutečně bezvadně staral. Když si všimnul, že už nejsem k udržení, obstaral mi berle. Vyskákala jsem ven na berlích a cestou jsem je zahodila. Nechtěla jsem se objevit na place s berlema. Když jsem se snažila, mohla jsem poskakovat i bez nich.

Doskákala jsem na stanici ZOO a nejdřív jsem udělala jednoho zákazníka. Byl to zrovna kanak, ne sice Turek, ale Řek. Vlastně už mi kanakové vůbec nevadili. A ta směšná přísaha, kterou jsem kdysi uzavřela s Babsi a Stellou, že to nikdy nebudem dělat s kanakama, mi teď stejně byla fuk. Všechno mi bylo fuk.

Snad jsem pořád ještě doufala, že na stanici přijde matka, že mě bude hledat. Určitě by šla na stanici, kdyby mě hledala. Asi i proto jsem nešla na Kurfürstenstrasse, ale vlastně jsem byla stejně přesvědčená, že už mě nikdo nehledá. Chvíli jsem si představovala, jak by bylo krásný, kdyby na mě matka ještě čekala.

Koupila jsem si fet, šlehla si a šla zpátky na stanici. Potřebovala jsem peníze pro případ, že bych nesehnala žádnýho zákazníka na noc a musela jít do penziónu.

Na stanici jsem potkala Rolfa, bejvalýho stálýho Detlefova zákazníka, u kterýho jsem často o víkendech přespávala. Detlef u něho v posledních tejdnech bydlel, ale Rolf už nebyl zákazník. Začal taky sjíždět háčko a chodil se na stanici prodávat. Nebylo to pro něho právě lehký sehnat ve svejch šestadvaceti ještě zákazníka. Zeptala jsem se ho na Detlefa. Rolf začal normálně brečet. Jo, Detlef je na terapii. Bez Detlefa to prej všechno stojí za hovno. Vykládal mi, jak život nemá smysl, že chce taky odvykat, jak miluje Detlefa, že se chce zasebevraždit. Obvyklý herácký kecy. To žvanění o Detlefovi mě dost naštvalo. Nechápala jsem, jaký nároky si tenhle vodepsanej teplouš na Detlefa dělá. Úplně vážně chtěl, aby se vykašlal na terapii a vrátil se k němu. Dokonce dal Detlefovi s sebou klíče od bytu. Když jsem to slyšela, vyletěla jsem: „To jsi teda pěknej hajzl. Proč jsi mu dával klíče? On moc dobře ví, kam má jít, když mu bude na terapii zle. Kdybys ho měl fakticky rád, udělal bys všechno pro to, aby byl čistej. Jenomže ty jsi jen hnusný teploušský prase.“

Rolf měl absťák, a tak jsem ho mohla lehko ponižovat. Ale pak jsem na něho začala bejt trochu milejší, protože mě najednou napadlo, že bych mohla u Rolfa přespávat. Řekla jsem mu, že když mě u sebe nechá, udělám pro něho jednoho zákazníka a koupím mu fet. Rolf byl z toho celej pryč, že u něho chci spát. Znal vlastně jenom dva lidi, Detlefa a mě.

Spala jsem s ním v jeho francouzský posteli. Vlastně jsme si bezvadně rozuměli, když při tom nebyl Detlef. Ve skutečno si i to byl děsnej ubožák. I když se mi hnusil.

Takže v tý francouzský posteli ležely vedle sebe dvě Detlefovy lásky a Rolf ved každej večer stejný řeči. jak děsně Detlefa miluje. A pravidelné před usnutím brečel. Šlo mi to na nervy, ale byla jsem zticha, protože jsem nechtěla, aby mě z tý postele vyhodil. Dokonce jsem se zdržela komentáře, když žvanil o tom, jak chce zařídit Detlefovi krásnej byt, až budou oba čistý. Vlastně mi to bylo absolutně fuk. Mimoto jsem si říkala, že máme s Detlefem Rolfa na svědomí. Kdyby nás nepotkal, byl by zůstal ubohej, osamělej teplouš, kterej ve dne sedí na svým jeřábu a večer zapíjí svý neštěstí.

Celej tejden to samý. Chlapi, šlehnutí, chlapi, šlehnutí a v noci Rolfovy kecy. Pak jsem se jednou ráno probudila dost brzo, protože jsem zaslechla, jak někdo otevřel dveře od bytu a šramotí v předsíni. Myslela jsem, že je to Rolf, a křikla jsem: „Buď potichu, chci spát!“ A pak stál v pokoji Detlef.

Objetí, děsná radost. Než mě napadlo: „Člověče, ty jsi útek z terapie.“ Kejvnul a vysvětlil mi proč.

Jako každej nové přijatej dostal nejdřív tři tejdny budíčka. Pro každýho heráka je skoro nemožný bejt přesnej. Probudil se ráno v určenej čas a hned něco dělat, teda budit ostatní, to je zřejmě to nejtěžší, co může kdo od heráka chtít. Zavedli to na terapii proto, aby místa, kterejch maj tak málo, mohli obsadit lidma, co za to ještě stojej. Detlef třikrát zaspal a musel si spakovat kufry.

Vyprávěl, že se mu na tý terapii docela líbilo. Je to tam přej sice pěkně tvrdý, ale příště se mu to už docela určitě podaří. Chtěl teď, kdyby to šlo, zůstat čistej, a pak se ještě jednou pokusit sehnat místo na terapii. Říkal, že jsou tam některý lidi, který dobře známe. Například Frank, ten, co jeho kamarád Ingo zemřel ve čtrnácti. Jako Babsi.

Zeptala jsem se Detlefa. co chce dělat, a on řek: „Nejdřív si šlehnout.“ Poprosila jsem ho, aby mi taky přines fet. Za dvě hodiny byl zpátky. Přived jednoho bejvalýho zákazníka, Piko se jmenoval. Piko vytáhnul z tašky silonovej pytlík a položil ho na stůl. Myslela jsem, že špatně vidím. Pytlík plnej fetu. Deset gramů. Tolik háčka jsem ještě nikdy v životě neviděla. Když jsem se přestala divit, zeptala jsem se Detlefa: „Nezbláznil ses? Přitáhnout sem rovnejch deset gramů?“