Řek: „To víš, že ne. Jsem teď dýler.“

Zeptala jsem se: „A co poldové? Jestli tě lapnou, tak jsi v háji. Zašijou tě na několik let.“

Detlef řek: „Teď nemám čas myslet na fízly. Nejdřív se musím postarat, abych měl nějaký prachy. A přestaň mě votravovat.“

A hned začal rozdělovat kapesním nožem porce a dával je na malý lístky staniolu. Všimla jsem si, že má ty lístky moc malý. Řekla jsem: „Hele, lidi chtěj bejt podváděný. Musíš si vzít větší kousky papíru, dát do nich fet a pořádně to zarolovat. Vypadaj pak větší. Lidi daj na to, jak ten baliček vypadá. Vzpomeň si na prášky na praní. Veliká krabice, ale jen do dvou třetin plná.“

Detlef řek: „Přestaň mě už votravovat. Dávám tam víc fetu. Lidi si toho všimnou. Rozkřikne se, že v mejch baličkách je hodné fetu, a prachy se jen pohrnou.“

Teprve pak mé napadlo se zeptat: „A čí je vlastně ten fet?“

Patřil samozřejmě Pikovi, tomu malýmu gaunerovi. Dřív se živil krádežema v kancelářích. Teď právě vylez na podmínku z lapáku. Chtěl na tom dobráčkovi Detlefovi rychle vydělat. Fet měl od překupníků na Potsdamer Strasse. Známý z lapáku. Bral u nich dýlerský kondice. Jenomže se mu nechtělo prodávat, a tak to přenechal Detlefovi. Piko totiž neměl ani ponětí o háčku a o placu. Ten jenom chlastal.

Když byl Detlef hotovej s balením, sečetli jsme půlky půlek, půlky a celý gramy, tak jak to rozporcoval. Nikdy jsem nebyla silná v matematice, ale i tak jsem zjistila dřív než Detlef, že to všechno dohromady dělá jen osm gramů. Udělal dávky moc velký. Kdyby to tak prodal, musel by doplatit dva gramy ze svýho.

Takže zase všechno zpátky do pytlíku. Něco samozřejmě zůstalo na papíře. To jsem si směla seškrábnout pro vlastní potřebu.

Detlef začal dělat větší balíčky a jako posedlej válel fet flaškou od piva, aby to vypadalo, zeje ho víc. Dělal jen půlky půlek a nakonec měl skutečně pětadvacet balíčků.

Dva balíčky jsme si hned píchli, abysme fet otestovali. Byl vopravdu dobrej.

Hned večer jsme šli s fetem k Treibhausu. Většinu jsme si schovali. Zahrabali jsme to za odpadkovej kontejner u Treibhausu. Měli jsme v kapse vždycky nanejvýš tři balíčky. Kdyby byla náhodou razie, nemohli nás zabásnout jako dýlery. Šlo to docela dobře. Hned první večer jsme prodali pět gramů. Rychle se rozkřiklo, že máme dobrej fet a taky porce že jsou slušný. Jenom Stella samozřejmě tvrdila, že náš fet za nic nestojí. Ale pak přece jen přišla, chtěla nám dohazovat a já blbec jsem jí to dovolila. Za pět půlek půlky, který dohodila, dostávala půlku půlky. Jenže na nás pak nic nezbylo. Nedostávali jsme totiž od Pika za prodej ani fenik. Když jsme prodali deset gramu, mohli jsme si jeden a půl nechat. Z toho jsme ale museli platit i dohazování. To znamená, že jsme prodejem sotva pokryli svoji spotřebu.

Piko přicházel každý ráno inkasovat. Večer jsme vždycky mívali asi tak dva tisíce marek. Pro Pika to byla tisícovka čistýho výdělku, protože rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou je sto procent. A my z toho dostávali jen jeden a půl gramu. A přitom Piko vlastně vůbec nic neriskoval, jedině kdybysme ho práskli.

Proti tomu se už Piko taky pojistil. Vyhrožoval, že kdyby nás sbalili a my žvanili, tak si můžem hned objednat rakev. Jeho kumpáni z Potsdamský by to prej už za něj vyřídili. Před těma nikdo neunik, ani ve vězení. Všude měli svý lidi. Vyhrožoval taky svejma pasákama pro případ, že bysme nebyli férový při účtováni. Věřili jsme mu na slovo. Z pasáků jsem měla šílenej strach. Hlavně od tý doby, co zmučili Babsi.

Detlef nechtěl pochopit, že nás ten jeho Piko hrozně okrádá. Říkal: „Co vlastně chceš? Hlavní věc, že už se nemusíš prodávat. Nechci, abys to ještě někdy dělala. A já už taky nechci v životě vidět jedinýho smradlavý ho chlapa. Tak co tě žere?“

Většině ostatních malejch pouličních dýlerů se nežilo líp než nám. Taky nikdy nedali dohromady dost peněz, aby si mohli koupit od překupníka deset gramů. A mimoto neměli správný styky. Jak bysme se dostali k těm z Postdamský? Malí dýleři, který sami háčko sjížděj, potřebujou většinou prostředníka, kterej je platí jenom fetem. Herácký dýleři jsou jen ubožáci, který aspoň jednou skončej ve vězení. Na takový, jako byl Piko, je fízlové většinou nedostanou. A když jim zabásnou jednoho dýlera, hned si bez potíží najdou novýho. Skoro každej herák byl ochotnej prodávat za dvě šlehnutí denně.

Po několika dnech začalo bejt prodáváni u Treibhausu pro nás moc horký, protože se tam pořád cpali tajný. Už jsem ten nervák stejně nemohla vydržet. Tak jsme to zorganizovali jinak. Já dál dohazovala u Treibhausu a Detlef postával na stanici Steglitz. Takže když jsem měla zájemce, poslala jsem ho na stanici Steglitz.

Asi po tejdnu šel Detlef přece jen s fetem v kapse k Treibhausu, když u něho najednou zastavilo auto a ňákej chlap se ho zeptal, jak se jede na stanici ZOO. Detlef se šíleně vyděsil a začal zdrhat. Fet hodil někam do křoví.

Když jsme se sešli, Detlef tvrdil, že ten chlap, co se ptal na stanici ZOO, musel beji fízl, protože jinak přece každej ví, kde je stanice.

To bylo blbý. Hned jsme viděli v každým autě, v každým chlapovi, kterej se potuloval po Kudammu, fizla. Neodvážili jsme se jít ten fet, co Detlef zahodil, hledat. Říkali jsme si, že na to fízlové jen čekaj, aby po nás mohli skočit.