Otec přišel domů, zrovna když jsme se sestrou seděly ve vaně. Šel za námi do koupelny a řek docela normálním tónem, jako kdyby se vůbec nic nestalo; „Pročpak jste odešly? My tři bysme se tu přece docela dobře zařídili.“ Sestra a já jsme na něj jenom vyjeveně koukaly. Otec ten večer dělal, jako by matku vůbec neviděl. A pak si přestal všímat i nás, prostě jsme pro něho nebyly. Neřek nám už ani slovo. Bylo to horší než rány.

Od tý doby mě nikdy neuhodil. Ale bylo to strašlivý, když dělal, že k nám vůbec nepatří. Teď jsem si teprve pořádně uvědomovala, že je to můj otec. Vlastní jsem k němu nikdy necejtila nenávist, jen strach. A taky jsem na něho byla vždycky pyšná, protože měl tak rád zvířata a protože měl tak silný auto, dvaašedesátku porsche. Jako by teď už nebyl náš otec, i když s námi dál bydlel v našem malým bytě. A pak se stalo ještě něco moc zlýho — Ajax zemřel na protržení břišní dutiny. A nebyl nikdo, kdo by mě utěšil. Matka měla do rozvodu co dělat sama se sebou. Často brečela a vůbec nikdy se nesmála. Připadala jsem si strašně opuštěná.

Když jednou večer někdo zazvonil a já otevřela dveře, stál tam Klaus, přítel mýho otce. Klaus chtěl jít s otcem do hospody. Ale ten už odešel.

Matka ho pozvala dál. Byl mnohem mladší než otec, okolo dvacítky. A tenhle Klaus se po chvíti matky zeptal, jestli by s ním nešla na večeři. Matka hned odpověděla: „Proč ne?“ Převlíkla se a odešla s ním a nás nechala samotný.

Jiný děti by se možná naštvaly nebo by měly o matku strach. Taky mě nejdřív něco takovýho napadlo. Ale pak jsem z toho měla radost. Měla docela dobrou náladu, když odcházela, to pozvání ji potěšilo, i když se snažila nedat to najevo. Sestra to taky poznala a řekla: „Maminka vypadala docela vesele.“

Klaus k nám začal chodit, když nebyl otec doma. Bylo to jednou v neděli, jako dneska si to pamatuju, matka mě poslala dolů s odpadkama. Když jsem se vracela, šla jsem docela potichu. Možná že jsem tak šla schválně. Když jsem nakoukla do obýváku, viděla jsem, jak Klaus moji matku líbá.

Bylo mi to k smíchu. Zmizela jsem do svýho pokoje. Neviděli mě. Nikomu jsem nic neřekla, ani svý sestře, před kterou jsem jinak neměla žádný tajemství.

Klaus k nám chodil čím dál častějc, ale mne připadal cizí. I když byl docela hodnej. Ale především byl hrozně hodnej na matku. Zase se smála a už vůbec nebrečela. A dokonce znova začala plánovat. Vyprávěla nám o pokoji, jakej budeme se sestrou mít, až se s Klausem přestěhujeme do novýho bytu. Ale zatím jsme ten byt neměli. A otec se laky nechystal odstěhovat. Ani potom, když už je konečně rozvedli. Moji rodiče spali vedle sebe v manželský posteli, a přitom se nenáviděli. A pořád jsme neměli žádný peníze.

Konečně jsme dostali novej byt, o jednu stanici podzemky dál, v Rudowě, ale doma to nebylo o moc lepší. Klaus byl teď skoro pořád s náma. Ale mně jako by překážel, i když byl pořád stejně hodnej. Jenže stál mezi mnou a matkou. Nedokázala jsem ho přijmout mezi nás. A taky jsem ho vůbec nemohla poslouchat jako otce, vždyť mu bylo jen něco málo přes dvacet. Šel mi čím dál víc na nervy.

Nakonec jsme se začali hádat. Kvůli maličkostem. Často jsem tu hádku vyprovokovala já. Většinou šlo o mou muziku. Matka mi k jedenáctejm narozeninám koupila malej gramofon a já měla pár desek s diskotékovejma písničkama. Večer jsem si vždycky na plný pecky pouštěla desky, takže to doslova rvalo uši. Jednou večer přišel Klaus do dětskýho pokoje a řek, abych to ztišila. Neposlechla jsem ho. Vrátil se a sundal přenosku z desky. Položila jsem ji zase zpátky a postavila se tak, aby nemoh ke gramofonu. Popad mě a odstrčil stranou. Jen se mě dotknul, začala jsem řvát.

Při takovejch hádkách stála matka z opatrnosti radši na mý straně, To bylo ale taky blbý, protože pak se začali hádat s Klausem a já se cejtila, jako by to byla moje vina. Někdo z nás v tom bytě přebejval.

Hádky s Klausem, to ještě nebylo to nejhorší. Ale když byl doma klid, všichni jsme seděli v obýváku, Klaus listoval v časopise nebo přepínal televizní programy jeden za druhým a matka se pokoušela bavit s náma se všema, a nikdo na to správně nereagoval — to bylo vůbec nejhorší. Sestře a mne bylo jasný, že jsme v tom obýváku přebytečný. Když jsme řekly, že bysme chtěly jít ještě ven, nikdo neprotestoval. Přinejmenším Klaus vypadal spokojeně, když jsme moc nebyly doma. A tak jsem zůstávala na ulici co možná nejdýl.

Dneska si uvědomuju, že jsem Klausovi vlastně neměla co vyčítat. Byl moc mladej a nevěděl, co je to rodina. Nedokázal odhadnout, jak moc potřebuje matka nás a my ji. Jak moc ji potřebujeme v těch krátkejch chvilkách večer a o víkendu, kdy můžeme bejt spolu. Asi na nás žárlil a my určitě na něho. Matka nechtěla ztratit nás ani svýho přítele, a bylo toho na ni moc,

Já jsem na tu situaci reagovala hlasitě a agresivně. Sestra ale byla naopak čím tál tišší a lítostivější. Sama přesně nevěděla, proč je jí smutno. Ale každou chvíli mluvila o tom, že by se chtěla přestěhovat k otci. Připadalo mílo úplně praštěný po tom všem, co jsme si s ním zkusily. Ale on nám teď skutečně navrhoval, abysme se k němu vrátily. Byl jako vyměněnej od tý doby, co jsme se odstěhovaly. Měl mladou přítelkyni. A byl pořád dobře naloženej, když jsme se s ním setkaly. Vypadal děsně mile. A taky takovej skutečně byl. Dal mi novou dogu, fen ku.

V tý době mi bylo dvanáct, začaly mi růst prsa a taky jsem se začala zajímat o kluky a vůbec o mužský. Připadali mi divný. Všichni se mi zdáli suroví. Starší kluci na ulici, stejně jako otec a svým způsobem i Klaus. Měla jsem z nich strach. Ale fascinovali mě. Byli silný a měli moc. Byli takoví, jaká jsem vždycky chtěla bejt. Jejich moc, jejich síla mě v každým případě přitahovala.

Začala jsem si fénovat vlasy. Trochu jsem si je přistřihla a sčesala na stranu. Vymejšlela jsem si různý účesy, protože mi vždycky všichni říkali, že mám hezký dlouhý vlasy. Odmítla jsem nosit ty hloupý dětský kostkatý kalhoty a chtěla jsem džíny. Dostala jsem je. Chtěla jsem boty na vysokým podpatku. Matka mi dala jedny svoje starý.