Šli jsme do Athénskýho grilu, abysme se poradili, co budeme dělat. Nemohli jsme se druhej den vyrovnat s Pikem, protože jsme neměli fet. Stejně by nám nevěřil, co se stalo. Pak mě napadlo říct mu, že nás okradli kanaci. Že nám sebrali celej let a všechny prachy. Řekla jsem: „Piko bude řádit tak jako tak. Aspoň si necháme prachy, který už máme. Stejně je to sviňárna, že nedostáváme ani fenik, a ten teplouš na nás vydělává denně tisíc marek. Musím si přece taky koupit něco na sebe. Nemám vůbec nic teplýho. Nemůžu lítat celou zimu v hadrech, ve kterejch jsem zdrhla z nemocnice.“

Na dýlery jsme se zkrátka nehodili. Detlef to pořád nechtěl pochopit. Nakonec uznal, že je jedno, jestli obereme Pika o dvě stovky nebo o tisícovku.

Druhej den jsme šli brzy ráno na bazar. Když se mi líbily nějaký hadry, voblík si je nejdřív Detlef a pak já. Chtěli jsme si koupit něco, co bysme mohli nosit oba, abysme si to mohli půjčovat. Nakonec jsem koupila starou černou bundu z králíka, která Detlefovi děsně slušela. Pak jsem ještě koupila parfém, hrací hodiny a ještě pár nějakejch krámů. Ale neutratili jsme všechny peníze, protože nám bylo líto kupovat všelijaký zbytečnosti. Zbytek peněz jsme schovali.

Jen jsme se vrátili k Rolfovi do bytu, už tu byl Piko. Detlef řek, že dneska ještě neměl fet, takže si musi šlehnout, než budeme účtovat. Nebyla to samozřejmě pravda, oba jsme si píchli ráno, jen jsme vstali. Detlef měl z Pika strach.

Piko řek „oukej“ a čet si v mým hrůzostrašným románě. Detlef do sebe vrazil ještě jednu půlku půlky. Hned usnul a ani si nevytáhnul jehlu z žíly.

Bodejť by neusnul, už do sebe vrazil druhou půlku půlky, pomyslela jsem si. Vytáhnula jsem mu stříkačku ze žíly, protože mi bylo blbý nechat týct krev dovnitř, nešla pak vůbec vyčistit. Bylo to naše poslední nádobíčko. Když jsem Detlefovi alkoholem očistila vpich, všimla jsem si. že mi vůbec neklade odpor. Zdvihla jsem mu ruku, pustila ji a ona mu padla úplně bezvládně dolů. Zatřepala jsem s ním, abych ho probudila. Najednou se sesypal ze židle. Obličej měl šedivěj a rty modrý. Roztrhla jsem mu košilí a snažila se nahmatat tep. Ale vůbec jsem necejtila tlukot srdce.

Ve spodních kalhotkách a košili jsem se vyřítila z bytu na chodbu. Piko za mnou; „Nedělej blbosti!“ Zazvonila jsem u jedny babky a řekla, že musím rychle volat policii. Vytočila

jsem nouzový číslo a řekla: „Můj přítel už nedejchá. Vzal si nadměrnou dávku.“ Dala jsem poldům adresu, když najednou přilít Piko a řval: „Přestaň, už se probral“ Řekla jsem poldům: „Ne, děkuju. Nemusíte jezdit. Byl to zbytečnej poplach.“ A položila jsem.

Detlef ležel na zádech a měl už otevřený oči. Piko se zeptal, jestli jsem do telefonu řekla něco o drogách a dala jim adresu. Řekla jsem: „Ne, ne úplně. Myslím, že jim to snad ani nedošlo.“

Piko řek: „Ty jsi ale pitomá, hysterická kráva.“ Propad panice a začal třásl s Detlefem, chtěl ho fackovat, aby hned vstal. Řekla jsem, aby ho nechal bejt. Zařval: „Drž hubu, hysterická krávo, a přines mi vodu.“ Když jsem se vrátila z kuchyně, Detlef už stál a Piko do něho pořád něco hučel. Byla jsem šíleně šťastná, že je zase na nohou, a chtěla jsem ho obejmout. Ale Detlef mě odstrčil. Piko mu nastříkal vodu do obličeje a řek: „Pojď, kamaráde, musíme odtud pryč.“

Detlef byl pořád ještě šedivěj a sotva se držel na nohách. Řekla jsem mu, že by si měl lehnout. Piko znovu zařval: „Drž hubu!“ A Detlef řek: „Nemám čas.“ Piko Detlefa podpíral a tak vyšli z bytu.

Vůbec nic mi nedocházelo. Šíleně jsem se klepala. Chvíli jsem si fakticky myslela, že je Detlef mrtvej. Lehla jsem si na postel a snažila se soustředit na svůj román. Pak někdo zazvonil. Podívala jsem se kukátkem. Před dveřma stáli fízlové.

Úplně mi přeskočilo. Místo abych zdrhla oknem, otevřela jsem dveře. Řekla jsem, že jsem je volala. Že byl patří jednomu teploušovi, kterej právě odjel. A že sem ráno přišli dva kluci, něco si píchli do ruky, a že jeden z nich upad, takže jsem zavolala policii.

Poldové chtěli vědět, jak se ty kluci jmenovali a jak vypadali, a já jim něco nakecala. Poznamenali si moje personálie. Netrvalo to dlouho a dostali odpověď z centrály, načež jeden fízl řek: „Tak pojď s náma. Jsi hlášená jako pohřešovaná.“

Byli ke mně docela milí. Mohla jsem si do svý igelitky spakovat ještě dva svý horory a napsat dopis Detlefovi. Napsala jsem: „Milý Detlefe. Můžeš si myslet, že jsem odjela. Další

zprávu pošlu později. Libám tě, tvoje Christiana.“ Přilepila jsem to páskou na dveře.

Nejdřív mě vzali na policejní stanici ve Friedrichstrasse a pak na jednu sběrnou stanici. Dostala jsem se do cely, která vypadala úplně jako z nějakýho westernu. Místo zdí kolem dokola mříže. Zamřížovaný dveře zapadly s rachotem do zámku jako u šerifa z Dodge City. Stála jsem v cele, držela se oběma rukama železnejch tyčí a nebylo mi do smíchu. Nechtěla jsem myslet na to, jak je to zase všechno v prdeli, a tak jsem si radši lehla na pryčnu a usnula, protože jsem byla úplně sjetá. Strčili mi dovnitř zkumavku na moč a k tomu kýbl, abych nepočurala podlahu, Celej den mi nedali nic k jídlu ani k pití.

K večeru přišla matka. Prošla okolo mříží a ani se na mě nepodívala. Musela nejdřív mluvit s fízlama. Pak se otevřely dveře, matka řekla „Dobrý večer“, jako bych byla úplně cizej člověk, a pevně se do mě zavěsila. Venku čekal v autě Klaus, přítel mý matky. Matka mě strčila dozadu do auta a sedla si vedle mě. Nikdo neřek ani slovo. Klaus zřejmě zabloudil, a tak jsme křižovali Berlínem sem a tam. Myslela jsem si: „Už jsou tak blbí, že neznaj ani cestu do Kreuzbergu.“

Když jsme zastavili u pumpy, řekla jsem matce, že mám hlad, a zeptala jsem se, jestli by mi mohla koupit tři obložený housky. Vystoupila a koupila mi je.