Po druhý housce se mi udělalo špatně. Klaus musel zastavit, abych se mohla vyzvracet. Jeli jsme severní dálnicí a tam mě teprv napadlo, že jedeme někam jinam. Myslela jsem, že do domova, a hned jsem si řekla, že odtamtud zase co nevidět zdrhnu. Pak jsem uviděla ceduli letiště Tegel a pomyslela si: „Tak to bude zlý. Chtěj tě vyšoupnout z Berlína.“

Vystoupili jsme na letišti. Matka mě pořád pevně držela. Promluvila jsem podruhý od našeho shledání: „Buď tak laskavá a pusť mě.“ Řekla jsem to hodně pomalu a s důrazem na každým slově. Pustila mě, ale zůstala vedle mě na dosah. Klaus šel za náma jako zadní voj a taky dával pořád bacha. Byla jsem úplně bez vůle. Ať si dělaj, co chtěj. Stejně to nebude k ničemu. Byla jsem o tom přesvědčená. Když mě potom matka vedla k východu, nad kterým bylo napsáno Hamburk,

jen jsem se rozhlídla, jestli není ňáká šance na zdrhnutí. Ale na nic už jsem se nezmohla.

Hamburk, to mě porazilo. V jedný vesnici, asi padesát kilometrů od Hamburku, bydlela babička, jedna teta se strejdou a sestřenice. V mejch očích to byli nejhorší měšťáci. Dům měli v takovým pořádku, že to až nahánělo hrůzu. Ani zrníčko prachu. Jednou jsem v tý domácnosti běhala celý hodiny bosá a večer jsem měla nohy tak čistý, že jsem si je vůbec nemusela mejt.

V letadle jsem dělala, jako že si čtu svůj román. Dokonce jsem pár stránek přečetla. Matka byla němá jako ryba. Ještě pořád mi neřekla, co se děje.

Pak pronesla letuška uvítací řeč a jak doufá, že budeme mít příjemnej let, a já si všimla, že matka brečí. Najednou začala šíleně rychle mluvit: Chce pro mě jen to nejlepší, už se jí zase zdálo, jak ležím mrtvá na nějakým záchodě, nohy zkroucený a okolo spousta krve. Že mě zabil nějakej dýler a ona mě přej musela jít identifikovat.

Vždycky jsem byla přesvědčená, že matka má telepatický schopnosti. Když třeba večer řekla: „Dítě, zůstaň doma, mám špatnej pocit,“ tak jsem se hned dostala do nějaký razie, nebo mě někdo podved, nebo došlo k nějakýmu násilí. Musela jsem myslet na Píka, že jsme ho okradli, a na jeho kumpány. Říkala jsem si, že mi snad matka fakticky zachránila život. Dál už jsem nemyslela. Nechtěla jsem dál myslet. Od svý neúspěšný zlatý rány jsem už vůbec nechtěla přemejšlet.

Na hamburským letišti jsem šla s matkou a tetou, která na nás čekala, do restaurace. Matka se musela vrátit hned příštím letadlem. Objednala jsem si florida boy. Vůbec ho v tom blbým podniku neměli. Říkala jsem si, jakej je ten Hamburk zapadákov, když tam nemaj ani florida boy. Ničeho jsem se nenapila, i když jsem měla šílenou žízeň.

Pak do mě matka i teta společně hučely. Během jedny půlhodiny mi naplánovaly celej příští život. Budu chodit pěkně do školy, najdu si kamarády, pozdějc pudu do nějakýho učení, a až budu mít zaměstnání, vrátím se do Berlína. Jako kdyby to bylo tak jednoduchý. Když jsme se loučily, začala matka znovu brečet. Já jsem v sobě všechno potlačila. To byl třináctej listopad 1977.

Christianina matka

Celý den jsem se musela strašně ovládat. Na zpátečním letu do Berlína jsem vybrečela skoro všechno to napětí posledních týdnů. Byla jsem smutná a současné jsem cítila úlevu. Smutná, protože jsem musela opustil Christianu. A úlevu jsem cílila proto, že jsem ji konečně odtrhla od heroinu.

Konečně jsem si byla jistá, že jsem udělala správnou věc. Po chybném kroku s terapií v Narkononu jsem byla přesvědčená,, že má šanci na přežití jen tehdy, když se dostane někam, kde heroin vůbec není. Když bydlela Christiana u svého otce a já měla od všeho trochu odstup a klid, bylo mi stále jasnější, že v Berlíně se z toho nedostane. Ačkoli mě můj bývalý muž ujišťoval, že Christiana je u něho čistá, vůbec jsem na to nedala. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla mít ještě větší strach o Christianin život, ale od smrti její přítelkyně Babsi jsem už neměla klidnou jedinou minutu.

Chtěla jsem odvézt Christianu k příbuzným do Západního Německa, ale její otec to nechtěl dovolil. Podařilo se mu během té doby, co u něho Christiana bydlela, vymoci na soudu rozhodnutí o jejím trvalém bydlení u něho. Všechna má slova byla k ničemu. A možná taky nechtěl přiznat porážku.

V té době jsem obdržela žalobu proti Christiane. Měli ji soudit kvůli zneužívání omamných prostředků. Paní Schipkeová z oddělení boje proti toxikomanii mě na to už předem upozornila. Pro útěchu mi řekla, že si nemusím kvůli Christiane dělat vůbec žádné výčitky. „Kdo fetuje, ten fetuje,“ řekla, „o tom rozhoduje každý feťák sám.“ Znala spoustu narkomanů z dobrých rodin. Ti museli jít taky před soud. Prý z toho nemusím být zoufalá.

Považovala jsem za zákeřné, že v žalobě byl jako důkazní materiál proti Christiane uveden také balíček heroinu, který jsem jednou našla v jejím pokoji. V rozhořčení jsem hned zavolala paní Schipkeové. Samozřejmě jsem tenkrát netušila, že můj nález použijí jednou proti Christiane, když mě paní Schipkeová poprosila, abych jí ten balíček poslala na prohlídku.

Řekla ještě: „Nepište na dopis odesilatele, pak se nedá nic dokázat.“

Nepovažuji za správné, že mladí lidé jako Christiana jsou za závislost na drogách souzeni. Christiana nikomu nic neudělala. Jenom sama sebe zničila. Kdo jí chce za to soudit? Nehledě na to, že se ještě žádný narkoman ve vězeni neuzdravil, jak je všeobecně známo.

Ta žaloba byla jen o důvod víc, abych odvezla Christianu do Západního Německa. Náhle jsem byla zcela rezolutní. Šla jsem na úřad pro opatrovnictví a vysvětlila jsem jim lam do důsledků celou situaci. Poprvé mi někdo na úřadě pozorně naslouchal. Příslušný sociální pracovník pan Tillmann považoval také za nejlepší řešení, aby byla Christiana odvezena do Západního Německa. Navíc se chtěl pokusit získat pro Christianu místo na terapii, protože mi nemohl zaručit, jak rychle bude vyřízena celá věc s Christianiným stálým pobytem. Souhlas s terapii by mohl od mého rozvedeného muže spíš získat. To jsem chápala. Nebyly to žádné prázdné sliby. Uvědomovala jsem si, jak moc se pan Tillmann pro Christianu angažuje.