Krátce po mé domluvě s panem Tillmannem stála najednou Christiana u mě ve dveřích. Právě se vracela z drogové poradny. Byla úplně vyřízená, předávkovaná heroinem a mluvila o sebevraždě a zlaté ráně. Nejdřív jsem ji uklidnila a pak strčila do postele. Hned jsem volala pana Tillmanna. Okamžitě přijel. Spolu s Christianou jsme domluvili pevný plán: Nejprve měla Christiana fyzicky odvykal na zemské neurologické klinice. Na závěr měla dostat místo v jedno terapeutické léčebně. To ji slíbili v drogové poradně. Pan Tillmann byl s terapeutickou léčebnou také neustále ve styku.

Christiana se vším souhlasila. Pan Tillmann bleskově vyřídil všechno, co bylo třeba. Zašli jsme k psychiatrovi pro mládež a k úřednímu lékaři, aby nám vystavil povolení. Pak jel pan Tillmann s povolením k otci Christiany a tak dlouho ho přesvědčoval, až otec souhlasil s tím, že mohu Christianu odvést na kliniku.

O dva týdny později byla Christiana převezena do nemocnice Rudolfa Wirchowa, kde jí měli operovat plíseň. Předpokládala jsem samozřejmě, že dítě závislé na drogách budou převážet z Bonnieho ranče pod dozorem a že v nemocnici na ni dají pozor. Jenomže oni ji tam jenom vyložili. Všechno ostatní jim bylo jedno. Christiana mohla bez potíží utéct.

Byla jsem touto nedbalostí, která mohla zmařit všechno naše úsilí, velice rozhořčená.

Po této zkušenosti jsem ztratila poslední zbytky důvěry v jakoukoli instituci. Svému dítěti a sobě můžeš pomoct jenom ty sama. říkala jsem si. Pan Tillmann se snažil dodat mi odvahu. Jen k němu jsem ještě měla důvěru.

Christiana se naštěstí brzy vrátila. Hned příští večer se u mě vybrečela. Bylo ji všechno hrozně líto. Už zase si píchla heroin. Nenadávala jsem jí. Už jsem se na ni nemohla zlobit. Příliš často jsem si vybíjela svůj vztek na Christiane z pouhého zoufalství nad svou neschopností pomoci jí. Když teď byla zase u mě, vzala jsem ji do náručí a v klidu jsme si spolu promluvily.

Christiana chtěla bezpodmínečně pokračovat v plánu, který jsme vypracovali s panem Tillmannem, a já jsem řekla - dobře, tak to tak uděláme. Ale dala jsem ji také jasně najevo, že jestli ještě jednou něco takového provede, pojede neodvolatelně do „Západního Německa“. Vzala si to velmi k srdci a dala mi na to čestné slovo.

Každý den chodila pravidelně do své poradny.

Skutečné se upnula na vyhlídku terapie. Někdy čekala celé hodiny, než se dostala k psychologovi na řadu. A doma si pak sedla a psala svůj životopis, který vyžadovali k přijetí.

Všechno to vypadalo velice dobře. Zdálo se, že místo na terapii docela jistě dostane. Byla už určena léčebna, která ji měla přijmout. Mluvili jsme o tom, ze asi nebude moct slavit Vánoce doma. protože byl právě začátek listopadu.

Také její otec přiznal neúspěšnost svého snažení a přestal mi bránit. Země byla skutečně na dohled. A jako naschvál zrovna tehdy dostala Christiana druhou žloutenku. Přes noc měla najednou skoro jednačtyřicet stupňů horečky. Příští den dopoledne jsem ji odvezla na kliniku ve Steglitzi. Byla žlutá jako citron. Už nemohla ani stát a sotva se vlekla. Po prohlídce lékařka řekla, že Christiane selhávají játra, protož bere příliš mnoho drog. Bohužel si ji tam prý nemůže nechat, protože na klinice nemají izolaci. To nebyla pravda. Později jsem si to zjistila. Klinika ve Steglitzi má izolační oddělení s dvaceti pěti lůžky. Ve skutečnosti nechtěli mít na své vznešeně klinice žádného narkomana. Lékařka nám zařídila přijetí v nemocnici Rudolfa Wirchowa na příští odpoledne.

Za několik dní zmizela Christiane žlutá barva z obličeje. Brzo byla zase jit a těšila se na terapii. Její psycholog z poradny ji dokonce navštívil. Spojenými silami jsme se snažili, aby neselhala. Byla jsem si jistá úspěchem jako už dávno ne.

Až do dne, kdy Christianu navštívila její přítelkyně Stella. Ačkoli jsem sestry na oddělení důrazné poprosila, aby z vážných důvodů nepouštěly k Christiane bez mého doprovodu nikoho s výjimkou psychologa z poradny.

Udělala jsem ovšem neodpustitelnou chybu, že jsem s sebou jednou vzala Detlefa. Christiana si to hrozně přála. Detlefa pustili na podmínku z vězení, kde odvykal. Také si už sehnal místo na terapii. Chtěla jsem jim oběma dopřát shledání. Hrozně na sobě viseli. Myslela jsem si, že je to snad navzájem posílí, když budou věděl, že ten druhý jde také na terapii. Jak jsem jen mohla být tak hloupá.

Brzy nato zmizela Christiana z nemocnice na jedno odpoledne. Když jsem ji večer po práci navštívila, byla už zase zpátky. Viděla jsem, že si zase něco píchla. To už by mě vůbec nerozházelo, ale když mě chtěla oblbnout a tvrdila, že si jen chtěla skočit na špagety u kostela Všech svatých, když mi zase lhala, skoro se mi podlomily nohy.

Poprosila jsem staniční sestru, abych mohla u Christiany zůstat. Postel jsem si chtěla zaplatit. Řekla, že to bohužel nejde. Slíbila, že na ni bude sama dávat pozor. O tři dny později, když jsem ji zase chtěla navštívit po práci, šla mi sestra naproti a řekla:,, Vaše dcera tu není.“

„A mohu vědět, kde je?“ zeptala jsem se.

„To nevíme. Měla povolení na procházku do parku a už se nevrátila.“

Nemohu popsat, jak mi bylo. Doma jsem si lehla do obýváku k telefonu. V noci, dvacet minut po jedenácté, volala nemocnice, že už se Christiana zase vrátila. Lhostejnost té sestry byla otřesná. Zastávali stanovisko: „Když uteče, tak uteče, to je její věc. Už jsme tady měli dost narkomanů a všichni přece utíkají.“ Přesně tak se mnou příští den mluvily, když jsem to sestrám vyčítala.

Zdálo se, že také lékařku to nechává klidnou. Pouze mi vysvětlila, že na to nadále nemohou mít žádný vliv. Jestli ještě jednou Christiana poruší nemocniční řád, budou ji muset pro nedostatek disciplíny propustit. Výsledek jaterní punkce prokázal, že se dožije nejvýše dvaceti let, když bude takhle pokračovat. Chtěla jí v tom smyslu promluvit do duše. Víc k tomu bohužel nemá co říci.