Příští večer se opět ozvali z nemocnice, že Christiana je už zase pryč. Strávila jsem celou noc na gauči vedle telefonu, ale Christiana se vůbec nevrátila. Zmizela na čtrnáct dni a nedala o sobě vědět.

První dva tři dny jsem ji ještě spolu se svým přítelem hledala. Na obvyklé trase po diskotékách a stanicích podzemky. Pak jsem si musela jít pro její věci do nemocnice. A když jsem se vrátila domů s Christianinou taškou, vypakovala její knihy a všechno, co jsem ji nanosila do nemocnice, poprvé jsem dospěla k bodu, kdy jsem si řekla: Tak, a teď ji necháš pořádně si natlouct hubu.

Řekla jsem si: Dobře, když chce, tak ať pozná, jaké to je, když je sama. Přestala jsem ji hledat. Připadala jsem si hrozně ukřivděná. Jen ať pocítí, že má trpělivost je u konce. Těžko říct, jak dlouho by mi to odhodláni vydrželo.

Ohlásila jsem ji na nejbližší policejní stanici jako pohřešovanou a poslala jsem jim tam Christianinu fotografii. Však už ji při nějaké razii nachytají. A pak jsem s ní chtěla nastoupit do nejbližšího letadla a odvézt ji do Západního Německa.

Po čtrnácti dnech, jednoho pondělního rána, jsem se dočkala toho rozhodujícího telefonátu z policejní stanice na Friedrichstrasse. Úředník u aparátu byl neobvykle milý. Ačkoli Christiana na stanici vyváděla. Poprosila jsem policistu, aby si ji tam nechali. Že si pro ni brzy odpoledne přijdu a letadlem ji hned odvezu do Západního Německa.

Objednala jsem letenky. Jednu zpáteční pro sebe.Pro Christianu jenom let tam. Když jsem to objednávala, bodlo mě u srdce. Pak jsem zavolala příbuzným.

Odpoledne bylo všechno zařízené. Cestou na policii jsem s sebou ještě vzala svého přítele. Říkala jsem si, že když si ji posadíme mezi sebe, nebude nám moct vyskočit z auta.

Christiana neřekla ani slovo. Já také ne. Nebyla jsem toho schopna.

Na letišti se mi třásla kolena a srdce mi tlouklo až v hrdle. Christiana stále ještě nepromluvila. Vůbec si mě nevšímala. Až do odletu seděla mlčky na svém sedadle, hrála si s nehty a četla román, který měla s sebou. Nepodnikla jediný pokus o útěk.

Oddechla jsem si, až když jsme seděly v letadle. Během startu se dívala z okna. Už se setmělo. Řekla jsem ji: „ Tak a je konec. Kapitola drogy je za tebou. Jedeš k tetě Evelyn. Doufám, že tam konečně začneš nový život.“

U tety a babičky jsem měla nejdřív čtyři dny absťák. Jen jsem mohla zase vstát, hned jsem se pořádně vymódila. Od kožešinový bundy až po kozačky s vysokejma podpatkama jsem ze sebe udělala správnou heračku. Namalovala jsem se a šla se psem svý tety do lesa. Dělala jsem to tak každý ráno, jako kdybych měla jít na plac, a pak jsem tak běhala po lese. Vysoký podpatky mi zůstávaly vězet v písku, každou chvíli jsem klopejtla a rozbila si přitom kolena, až jsem je měla celý modrý a zelený. Ale když se mnou chtěla jít babička nakupovat a rozhodla se darovat mi pár „bot na chození“, dostala jsem už z toho výrazu „boty na chozeni“ kopřivku.

Postupně jsem zjistila, že se dá s mou tetou, který bylo teprve třicet, docela dobře kecat. Ne o problémech, který jsem skutečně měla. Ale o těch jsem stejně nechtěla mluvit. Na ty jsem dokonce nechtěla ani myslet. Můj skutečnej problém se totiž jmenoval háčko. Fet a všechno, co s tím souvisí. Detlef, plac, Kudamm, bejt sjetá, nemuset myslet, bejt svobodná. Snažila jsem se moc nemyslet i bez háčka. Měla jsem už jedinou myšlenku, a sice že asi brzo zdrhnu. Ale neudělala jsem si žádnej skutečnej plán na útěk tak jako dřív. Pořád jsem to odsouvala. Říkala jsem si: Jednou prostě zmizíš. Asi jsem ve skutečnosti nechtěla zdrhnout, protože jsem měla strach z toho, co jsem si v posledních dvou letech představovala pod svobodným životem.

Moje teta mě úplně zasypávala zákazama. Ve svejch patnácti jsem musela bejt přesně v půl desátý doma, jinak mě vůbec nepustila ven. To jsem od dvanácti let neznala. Šíleně mi ty zákazy lezly na nervy. Ale kupodivu jsem je skoro vždycky dodržela.

Před Vánocema jsme jeli do Hamburku na nákupy. Vyrazili jsme už ráno a hnali jsme se rovnou do obchodních domů. Byl to naprostej horor. Celý hodiny jsme se cpali mezi těma spoustama trapnejch měšťáků, který se vrhali na zboží a přehrabovali se ve svejch tlustejch peněženkách. Babička, teta, strejda a bratranec si natahovali a zase svlíkali všelijaký hadry. Pro tetu Hedviku a tetu Idu a pro Jochena a pro pana a paní ty a ty přes všechnu snahu nesehnali dárek. A můj strejda potřeboval ještě pár podrážek, protože si sám spravoval boty, a ještě něco na auto, co měli v obchodních domech levnější.

Moje babička je hrozné malá a umí mezi lidma tak šmejdit, že se nám v tý spoustě lidí pořád ztrácela. Pak vždycky vypuklo hledáni. Někdy jsem je všechny ztratila a pak mě samozřejmě napadlo zdrhnout. Hned jsem odhadla, že v Hamburku na Mönckebergstrasse je heráckej plac. Stačilo jenom vylítnout z obchodního domu a dát řeč s pár herákama a pak už by šlo všechno samo. Ale nedokázala jsem to. Sama jsem vlastně nevěděla, co chci. I když jsem si říkala: „Než bys byla jako oni a jenom lítala po nákupech a obchodních domech, tak to se radši v oddělej na nejbližším záchodě.“ Věřím, že kdyby ke mně přišel nějakej herák a řek mi jedno slovo, tak bych zmizela.

Ale já zmizet nechtěla. A proto jsem jim všem řekla: „Já už to nevydržím, prosím vás, pojeďte domů a příště jeďte nakupovat beze mě.“ Koukali na mě, jako kdybych se zbláznila. Protože pro ně je zřejmě vánoční nákup vyvrcholením celýho roku.

Večer jsme pak ještě nemohli najít auto. Lítali jsme z jednoho parkoviště na druhý, a auto pořád nikde. Ale to se mi docela líbilo. Protože jsme byli najednou parta. Jeden mluvil přes druhýho, každej měl nějakou jinou radu, ale všichni jsme měli společnej cíl: najít to prokletý auto. Já jsem se od ostatních lišila jenom tím, že mi to celý připadalo děsně legrační a pořád jsem se musela smát, i když ostatní čím dál víc propadali panice. Všem začalo bejt dost zima, všichni se klepali, jenom mně zima nevadila. Moje tělo bylo zvyklý na jiný věci.

Teta se nakonec zastavila u východu z Karstadtu pod ventilací s teplým vzduchem a nechtěla se hnout. Strejda ji musel z tý teplý sprchy násilím odtáhnout. Pak jsme auto přece jen našli a najednou nám to všem bylo k smíchu. Po cestě domů mi bylo docela dobře. Připadala jsem si jako v rodině, ke který přece jen trochu patřím.