Musela jsem si ale dávat sama na sebe pořád pozor. V každým případě jsem se o to aspoň snažila. Bylo to těžký. Při každý větě jsem se musela děsně sledovat, co říkám. Při každým slově. Když mi vyklouzlo ..hovno“, řekla hned babička: „Takové hezké dítě a tak ošklivé slovo.“ A obvykle pak došlo k diskuzi o tom, jak jsem nervózní. A to jsem nakonec skutečně vyletěla.

Přišly Vánoce. První Štědrej den po dvou letech, kterej jsem zase slavila u stromečku. Poslední dva roky jsem byla vždycky s herákama. Nevěděla jsem, jestli se mám vůbec na stromeček těšit. Ale předsevzala jsem si, že půjdu do sebe a budu předstírat radost z dárků. Ale pak jsem z nich skutečně radost měla. Ještě nikdy jsem toho tolik k Vánocům nedostala. Pak jsem se přistihla při tom, jak počítám, kolik to všechno stálo, a převáděla jsem to na půlku půlky.

Na Vánoce přijel taky můj otec. Jako obvykle nevydržel dlouho doma. Po oba svátky šel se mnou na diskotéku. Nalila jsem do sebe šest nebo sedm kol s rumem a pěkně jsem se na tý barový stoličce zlinkovala. Otci se hrozně líbilo, že chlastám. A já jsem si řekla, že si snad na ty lidi z vesnice laky někdy zvyknu, i na tenhle disko-sound.

Příští den letěl otce zpátky do Berlína, protože tam byl večer nějakej hokejovej zápas. Z otce se stal hokejový fanoušek.

Po vánočních prázdninách jsem už musela do školy. Šla jsem do devátý třídy reálky. Měla jsem ze školy docela strach. Celý tři roky jsem při vyučování prakticky nic nedělala. V posledním roce jsem tam několik měsíců vůbec nechodila, protože jsem byla buď nemocná nebo jsem zrovna odvykala nebo jsem prostě na školu kašlala. Ale hned první den se mi ve škole zalíbilo. Celá třída právě malovala obraz na jednu prázdnou bílou stěnu ve třídě. Mohla jsem hned malovat s nima. Kreslili jsme krásný starý domy. Přesně takový, ve kterejch měl bejt můj vysněnej byt. A před nima stáli jenom šťastný lidí. Na ulici byla namalovaná palma, u který byl přivázanej velbloud. Byl to naprosto senzační obraz. A pod tím jsme ještě napsali: Za silnicí je pláž.

V mládežnickým klubu jsem pak objevila dost podobnej obraz. Pod ním byla jiná věta: Radši se tlouct a prát, nežli jen brečet a lkát. V mládežnickým klubu udávaly tón politický zájmy.

Hned jsem si všimla, že mladý lidi z vesnice a nedalekýho města taky nejsou moc spokojený. I když na první pohled tam bylo všechno jiný než v Berlíně. Ve škole nebyl takovej hroznej blázinec. Většina učitelů měla ještě autoritu a děti je na slovo poslouchaly.

Snažila jsem se dohnal všechno, co jsem zameškala. Chtěla jsem aspoň ukončil reálku, to byl můj cíl. Poprvé od základní školy jsem zase dělala domácí úkoly. Po třech tejdnech jsem se už s třídou docela sžila a měla jsem pocit, že to skutečně dokážu.

Zrovna když jsme měli kurs vaření, zavolal si mě ředitel. Seděl na psacím stolem a nervózně se přehraboval v nějakejch deskách. Hned mi došlo, že to jsou moje akta, který za mnou poslali z Berlína. Věděla jsem, že v těch lejstrech je o mně úplně všechno. Úřad pro mládež mou školu v Berlíně o všem informoval.

Ředitel si trošku odkašlal a pak řek, že mě bohužel nemůže nechat ve škole. Že neodpovídám požadavkům reálky. Moje akta ho tak vyděsily, že si mé nechal zavolat rovnou z vyučování. Nevydržel to ani do konce hodiny, jen abych už byla pryč z jeho školy.

Neřekla jsem vůbec nic, protože jsem ani nemohla. Ředitel chtěl, abych okamžitě odešla. Už příští přestávku jsem se měla hlásit u ředitele základní školy. Úplně mě to zničilo. Šla jsem jak omráčená dolů do základní školy. Teprve když jsem byla u ředitele základní školy, konečně jsem se rozbrečela. Řek, že se snad nic tak hroznýho nestalo. Že mám zůstat při zemi a snažit se co nejlíp ukončit základní školu.

Vyšla jsem ven a konečně jsem se zase jednou dostala k bilancování. Neměla jsem se sebou žádný slitováni. Řekla jsem si; „To je přece jasný, teď teprve budeš muset tvrdě platit za to, co jsi prováděla.“ Najednou jsem si uvědomila, že všechny mý sny o novým životě bez háčka byly úplná blbost. Že všichni ostatní mě neviděj takovou, jak jsem si teď připadala, ale že mě budou vždycky soudit podle mý minulosti. Matka, teta, stejně jako ředitel.

Bylo mi jasný, že ze mě nemůže bejt ze dne na den novej člověk. Můj psychickej i fyzickej organismus muset neustále účtovat. Zničený játra mi pořád připomínaly, co jsem s nima provedla. Vlastně ani život u tety nebyl tak úplně cool. Vybuchovala jsem při nejmenších záminkách. Pořád jsem se hádala. Nesnášela jsem stres a nervozitu. A když jsem byla na dně, připadalo mi, že s drogama bych to všechno líp zvládala.

Po vyhození z reálky jsem nebyla schopná donutit se k nějakýmu výkonu. Už zase jsem byla jako bez vůle. Nemohla jsem se bránit proti vyhození, i když ředitel přece nemoh po třech tejdnech, co jsem tam chodila, poznat, jestli bych na jeho školu stačila, nebo ne. Už jsem neměla žádný plány do budoucna. Mohla bych sice zase chodit na všeobecnou školu jako v Berlíně, nedaleko byla jedna, kam se dalo jezdit autobusem, tam bych mohla dokázat, jestli přece jenom mám něco v hlavě. Ale měla jsem příliš velkej strach, že bych tam mohla taky selhat.

Teprve postupně jsem pochopila, co všechno to znamenalo, když mě strčili do základní školy. U nás jsou dvě diskotéky, něco jako kluby mládeže. Do jedny z nich choděj žáci z reálky a do druhý lidi ze základní školy a učňové. Byla jsem nejdřív v klubu, kde se scházej gymnazisti. Když jsem pak ale z reálky vyletěla, měla jsem pocit, že se tam na mě nějak blbě koukaj, a šla jsem radši do tý druhý.

To bylo pro mě taky něco novýho. Takovýhle dělení v Berlíně nebylo. Ani na všeobecný škole a mezi herákama už vůbec ne. Tady začínalo dělení už o přestávce na dvoře. Napřič školním dvorem byla bílá čára. Na jedny straně byli o přestávce žáci vyšší školy a na druhý žáci základní školy. Chodit přes tu bílou čáru bylo zakázaný. Se svejma bejvalejma spolužákama jsem se teda mohla bavit jenom přes tu čáru, Tohle dělení dětí na ty, který maj šanci někam to v životě dotáhnout, a na ty ze základní školy, co jsou jen přebytečnej odpad, mi připadalo tvrdý.