To byla teda společnost, se kterou jsem se teď měla sžít. „Sžít“, to bylo snad každý desátý slovo mý babičky. A přitom si myslela, že když mě teď vyhodili z reálky, tak bych si mimo školu měla najít přátele mezi gymnazistama a lidma z reálky. Řekla jsem jí: „Budeš se muset smířit s tím, že tvoje vnučka je žačka základní školy. A já se s tím sžiju a najdu si kamarády v základní škole.“ A hned z toho byla obrovská hádka.

Nejdřív jsem chtěla na školu úplně kašlat, ale pak jsem zjistila, že ten novej třídní je naprosto senzační. Byl už starší, takovej úplně staromódní, nebo spíš správně konzervativní. Někdy jsem měla dokonce dojem, že přiznává i nacistům nějaký zásluhy. Ale měl autoritu a nemusel na nás řvát. Byl jedinej, kterýho jsme při vstupu do třídy zdravili povstáním. Nikdy nebyl nervózní a o každýho se zajímal zvlášť. I o mě. Většina mladejch učitelů měla jistě spoustu ideálů. Jenomže se nedokázali vyrovnat se svým zaměstnáním. Nevěděli si s náma rady. Někdy nechali všechno běžet, a když z toho byl blázinec, začali řvát. Hlavně ale nedávali jasný odpovědi na problémy, který nás zaměstnávaly. Mleli pořád jen to svoje jenže a ale, protože si sami nebyli jistý a nevyznali se v tom.

Náš třídní učitel nám nic nenamlouval o tom, co to dneska znamená bejt žákem základní školy. Řek nám, že to budeme mít děsně těžký. Ale s trochou píle bysme přej v některejch oblastech mohli překonat i gymnazisty. Například v pravopise. Jedinej maturant prej dneska není perfektní v ortografii. Takže bysme měli například o mnoho větší šance, kdybysme psali žádosti o zaměstnáni v naprosto korektní němčině. Snažil se nás naučit, jak se má jednat s nadřízenejma. A vždycky měl

v zásobě nějaký bezvadný průpovídky. Většinou to byly životni moudrosti z minulýho století. Mohli jsme se tomu smát, většina žáků to taky dělala. Ale mně připadalo, že v nich bylo vždycky aspoň zrnko pravdy. Často jsem měla jinej názor než on, ale líbilo se mi na něm, že ještě pořád věděl, kde je nahoře a kde dole.

Většině žáků se třídní nijak zvlášť nelíbil. Nejspíš je unavoval. Šlo jim na nervy to jeho věčný moralizováni. Skoro všichni na školu kašlali. Pár se jich snažilo, aby dostali dobrý závěrečný vysvědčení a podařilo se jim jako žákům základní školy sehnat místo v učení. Ty přece jen ještě dělali domácí úkoly a všechno, co jsme dostali uloženo. Ale přečíst si nějakou knížku nebo se zajímat o něco, co jsme uložený neměli, to bylo taky nad jejich síly. Když se náš třídní nebo některej z těch mladejch učitelů snažil závíst diskuzi, tak všichni jen blbě zírali. Lidi v mý třídě neměli žádný plány do budoucna, úplně stejně jako já. A jaký má mít taky žák základní školy plány? Když bude mít štěstí, tak sežene nějaký učení a nemůže si vybírat, co by ho bavilo, musí vzít, co je.

Vsak taky bylo všem úplně jedno, co budou dělat. Buď se vyučej, nebo budou vydělávat jako nevyučený, anebo budou brát podporu. Platil názor: Hlady u nás nikdo neumře, ze základní školy žádnou šanci nemáme, tak co bysme se namáhali. Na některejch lidech taky bylo vidět, že z nich budou kriminálníci, pár jich už teď chlastalo. A holky si s budoucností nedělaly vůbec žádný starosti. Byly přesvědčený, že se o ně tak jako tak bude starat nějakej chlap. A do tý doby mohly jít někam prodávat, dělat u běžícího pásu nebo prostě zůstat doma.

Nebyli sice takoví všichni, ale přesně tahle nálada vládla ve škole. Dočista střízlivá, bez iluzí a absolutně žádný ideály. Mě to ale úplně ničilo. Představovala jsem si svůj život bez drog naprosto jinak.

Často jsem přemejšlela nad tím, proč jsou na tom vlastně mladý lidi tak mizerně. Nemaj se vůbec na co těšit. V šestnácti moped, v osmnácti auto, to je zkrátka samozřejmost. A když to tak není, tak se cejtěj méněcenný. Mně připadalo v mejch snech taky úplně samozřejmý, že nejdřív budu mít byt a auto.

Udřít se kvůli bytu nebo novýmu gauči jako moje matka, to k mejm snům nepatřilo.

Takový ideály měli naši rodiče. Snili o životě, ve kterým se dá něco nahrabat. Já, a myslím i většina ostatních mladejch lidí, jsme považovali těch pár materiálních věcí za nejzákladnější vybavení pro život, Ale pak musí přece ještě něco přijít. Něco, co by dalo životu smysl. A to nebylo pořád v dohledu. Několik lidí, ke kterejm jsem patřila taky já, to pořád ještě hledali, to něco, co by jejich životu dalo smysl.

Když jsme ve škole mluvili o nacionálním socialismu, měla jsem dost rozporuplný pocity. Na jedny straně se mi zdvihal žaludek, když jsem si uvědomila, jakejch strašnejch brutalit jsou lidi schopný. Na druhý straně mi připadalo dobrý, že dřív ještě bylo něco, čemu mohli lidi věřit. Tehdy ještě mladý lidi věděli, o co jde, a měli ideály.

Taky u nás na vesnici se mladý lidi snažili všemožným způsobem uniknout ze života, kterej jim dospělý nabízeli, protože je neuspokojoval, brutalita se dostala do naši malý vesnice. Radši rozdávat rány než je dostávat. Už před dvěma lety se u nás pár kluků a holek zbláznilo do pankáčskýho hnutí. Vždycky mé to úplně vyděsilo, když jsem viděla, jak lidi, který byli jinak docela dobrý, se dali k pankáčům. Protože těm jde přece jen o násilí. Už i ta jejich muzika je úplně bez fantazie a má jen šíleně brutální rytmus. Znala jsem u nás docela dobře jednoho pankáče. Dalo se s nim dost slušně mluvit, dokud si nepropích tvář zapínacím špendlíkem a nezačal nosit zabiják. Schytal to potom v místní hospodě. Přerazili o naho dvě židle a vrazili mu rozbitou láhev do břicha. Skončil s tím ve špitále.

Nejhorší mi připadala surovost ve vztazích mezi klukama a holkama. Protože všichni žvanili o emancipaci. Myslím, že kluci se ještě nikdy nechovali tak hrubě k holkám jako dneska. Je to tím, že jsou vlastně pořád frustrovaný. Chtěj mít moc a úspěch, a když to nezískaj, vynucujou si to u ženskejch.

Měla jsem z těch kluků na diskotékách šílenej strach. Asi protože jsem vypadala trochu jinak než ostatní, každou chvíli po mně někdo vyjel. A to jejich pískání na holky a kecy jako „Tak co, rozdáme si to?“ mi šlo snad ještě víc na nervy než naparování chlapů na baby-stopu. Když chlapi v Berlíně na člověka kejvaj z auta, tak se přitom aspoň usmívali, ale tyhle to neměli zapotřebí. Aspoň si to mysleli. Myslím, že většina zákazníků byla přátelštější, a dokonce něžnější než ty mladý vejtahové na diskotékách. Ty se chtěli s holkou vyspat bez jakýhokoliv přátelství, bez sebemenší něžnosti, a samozřejmě za to nechtěli nic platit.