Můj strach z kluků šel tak daleko, že se mé vůbec nikdo nesměl ani dotknout. Všechno to vošahávání na diskotékách mi připadalo děsně perverzní. Když šel kluk druhej večer s holkou, považoval automaticky za svý právo, zeji může vošahávat. A holky jim to dovolily, ačkoli na to neměly třeba vůbec náladu. Jen proto, že se to tak dělalo. A taky proto, že měly strach, aby se na ně kluci nevykašlali a nerozkecali ostatním, že jsou frigidní kozy.

Já jsem to prostě nemohla. I když jsem mela nějakýho kluka hrozne ráda, hned jsem mu vysvětlila: „Nepokoušej se na mě vrhat. Nešahej na mě. Počkej, až začnu sama.“ Ale v tom půl roce, co jsem byla pryč z Berlína, jsem nikdy nezačala, protože přátelství skončilo vždycky v okamžiku, kdy se ten kluk pokusil se mnou vyspat.

Hrály v tom samozřejmě roli účty, který jsem musela platit svý minulosti. I když jsem si vždycky namlouvala, že prostituce se mě samotný vůbec netýká, že to prostě patří k závislosti na heroinu, byl tím můj vztah ke klukům poznamenanej. Podle toho, jak se kluci chovali, utvrzovali ve mně pocit, že mě chtěj zase jen využívat.

Pokusila jsem se vysvětlit holkám ze svý třídy něco ze zkušeností, který jsem s mužskejma měla. Nemohla jsem jim samozřejmě přesně říct, o jaký zkušenosti jde. Jenomže to nikdy nevzaly. Byla jsem ve třídě něco jako teta Miluše a musela jsem pořád poslouchat jejich problémy s klukama a rozdávat rady, protože tušily, že mám skutečně víc zkušeností. Ale jakživo jim pořádně nedošlo, co jsem se jim snažila říct.

Většina holek žila jenom pro kluky. Bez protestů přijímaly celou tu brutalitu, která ve vztazích panovala. Když se třeba kluk vykašlal na holku a začal chodit s jinou, tak nebyly naštvaný na toho kluka, ale na jeho novou přítelkyni. To byla pak „stará svině“, „poslední děvka“ a nevím co ještě. A většině se líbili pravé ti nejbrutálnější kluci.

Pochopila jsem to hlavně na školním výletě. Jeli jsme do Falce. Docela blízko našeho ubytování byla diskotéka. Většina holek tam hnala hned první večer. Když se vrátily, básnily o bezvadnejch klucích s ještě bezvadnějšíma motorkama. Kluci na motorkách byli zkrátka jedničky.

Taky jsem do ty diskotéky nakoukla a poměrné brzo odhadla, o co tam šlo. Přijížděli tam kluci z okolí na svejch mopedech, motorkách i v autech, aby sbalili holky, který sem jezděj na školní výlet. Snažila jsem se teda vysvětlit holkám z naši třídy, že ty kluci z diskotéky je jenom využívaj, jenže ty mý moudrosti nebraly vůbec vážně. Už hodinu před otevřením diskotéky stály všechny ženský před zrcadlem, malovaly se, česaly, a když byly konečně hotový, tak se až do odchodu na diskotéku pokud možno vůbec nehejbaly, aby jim nespad účes.

Před tím zrcadlem odkládaly svý já a nasazovaly si masky, kterejma se chtěly zalíbit těm klukům na bezvadnejch motorkách. Štvalo mě to, když jsem se na ně koukala. Vzpomínala jsem, že jsem byla taky taková. Taky jsem se malovala a oblíkala, abych se líbila hašišákům a potom herákům.

Celej školní výlet se vlastně všechno točilo okolo těchhle hnusnejch vejtahů, přestože většina holek měla doma kluka, se kterým chodila. Elke, se kterou jsem spala na pokoji, první večer ještě napsala dopis svýmu příteli. Druhej večer šla na diskotéku a vrátila se úplně zničená. Řekla mi, že tam měla něco s jedním klukem. Jsem přesvědčená, že to udělala jen proto, aby ostatním holkám dokázala, jak o ni ty kluci stojej. Měla šíleně špatný svědomí kvůli svýmu příteli, a dokonce se rozbrečela. Začala sama sebe přesvědčovat, že se do toho motocyklovýho kluka zamilovala. Její přítel na vesnici ještě samozřejmě žádnou motorku neměl. Příští večer se ale vrátila zase úplně vyřízená a znovu řvala. Ten její novej kluk se jiný holky ze třídy zeptal: „Co je s ní, neni náhodou frigidní?“

Pak tam byla ještě jiná holka, Rosi, a ta skončila ještě hůř. Učitelka ji nachytala s jedním klukem v autě zrovna v nejlepším. Rosi byla tak opilá, že nemohla ani utýct. Ten kluk do ní lil jednu kolu s rumem za druhou.

Rosí byla ještě panna, takže ji to pěkně sebralo. Ostatní holky svolaly schůzi, aby se poradily, jak Rosi potrestat. Vůbec nedávaly vinu tomu klukovi, kterej Rosi opil a pak ji víceméně znásilnil. Všechny vážně požadovaly, aby učitelé poslali Rosi domů. Byla jsem jediná proti. Holky byly hlavně děsně naštvaný, protože učitelé vyhlásili naprostej zákaz diskoték. Chtěly si prostě dál užívat.

Štvalo mě, že mezi holkama nebyla vůbec žádná solidarita. Každý přátelství se rozpadlo, jak začalo jít o kluky. Bylo to vlastně úplně stejný jako u háčka, který vždycky znovu a znovu ničilo přátelství mezi Babsi, Stellou a mnou.

Ačkoli jsem se toho všeho vlastně přímo nezúčastňovala, bylo mi z toho na blití. Poslední dva dny školního výletu jsem to už nevydržela. Od rána do večera jsem byla namazaná.

Přesto jsem byla rozhodnula vypořádat se se světem takovým, jaký je. Už jsem nemyslela na útěk. Bylo mi jasný, že by to byl zase jen útěk k drogám. A čím dál víc jsem si uvědomovala, že drogy by mi už nepomohly. Věřila jsem, že musí bejt někde nějaký východisko. Ze se člověk nemusí úplně ztotožnit s touhle zasranou společností, a že může najít svoji cestu. Seznámila jsem se s jedním klukem, kterej mě děsně uklidňoval. Dalo se s ním o všem mluvit. Připadalo mi, že všemu rozumí. Uměl snít, ale na všechno znal taky praktický řešeni. Taky nadával na společnost. Ale tvrdil, že je možný se z tý společnosti „vykoupit“. Chtěl se stát obchodníkem, vydělat prachy a pak odejít do Kanady a koupit si tam srub. Kanada, to byl jeho velikej sen, tak jako Detlefův.

Chodil na gymnázium a přived mě k tomu, že jsem se začala víc učit. Uvědomila jsem si, že i základní škola mi něco dává, když se učím sama pro sebe, a ne pro to směšný, bezcenný závěrečný vysvědčení. Děsně moc jsem četla. Bez výběru. Goethova Werthera a taky Werthera od východoněmeckýho spisovatele Plenzdorfa, Hermanna Hesse, a hlavně Ericha Fromma. Jeho kniha Umění milovat byla moje bible. Naučila jsem se celý stránky nazpaměť, jak jsem to četla pořád znovu a znovu. Některý pasáže jsem si taky opsala a pověsila si je nad postel. Tenhle bezvadnej chlap přesně věděl, o co jde. Kdyby se člověk držel toho, co píše, musel by mít život smysl. Jenomže je hrozně těžký žít podle těch pravidel, protože ostatní je neznaj. Ráda bych se zeptala Ericha Fromma, jak to dělá, aby moh žít v tomhle světe podle svejch principů. V každým případe jsem si uvědomovala, že skutečnost není možný vždycky konfrontovat s jeho názorama.