Rozhodně by se tahle kniha měla probírat ve škole. O tom jsem byla přesvědčená. Ale v naší třídě jsem se o ní neodvážila mluvit, protože by si ze mě ostatní nejspíš dělali srandu. Několikrát jsem si vzala knihu do školy. Jednou jsem si z ní při hodině četla, protože jsem si myslela, že v ní najdu odpověď na otázku, o který se mluvilo při vyučování. Učitel si toho všimnul, podíval se na název a hned mi knihu sebral. Když jsem po hodině chtěla, aby mi ji vrátil, řek: „Tak slečna čte při vyučování pornografii. Knížka se konfiskuje.“ Přesně tak to prohlásil. Jméno Fromm mu vůbec nic neřeklo. A název Umění milovat mu samozřejmě signalizoval pornografii. Co jinýho si taky moh ten frustrovanej chlap pod láskou představovat? Takže byl přesvědčenej, že ta stará narkomanská prostitutka chce děti ve třídě kazit pornografií.

Druhej den mi knížku přines a řek, že je v pořádku. Přesto mi zakázal nosit ji do školy kvůli tomu názvu. Byly ale věci, se kterejma jsem se vyrovnávala mnohem hůř než s touhle vlastně bezvýznamnou příhodou s Frommovou knihou. Měla jsem potíže s naším ředitelem. To byl taky úplně frustrovanej a zakomplexovanej chlap. Neměl absolutně žádnou autoritu, přestože byl ředitel. Snažil se to nahrazovat vyžadováním kázně a řvaním. Když jsme s ním měli první hodinu, tak jsme museli nejdřív zpívat a pak cvičit, abysme se prej probrali. U něj člověk dostal dobrou známku jen tehdy, když naprosto přesně opakoval jeho slova.

Měli jsme s ním taky hudební výchovu. Jednou nám chtěl udělat radost a rozhod se mluvit s náma o muzice, která nás zajímá. Začal tím, že pořád mluvil o „dnešní džezové hudbě“. Skutečně jsem nevěděla, co tím myslí. Připadalo mi, že snad má na mysli pop, a tak jsem mu řekla: „Co vlastně myslíte tou současnou džezovou hudbou? Pop a rock jsou přece něco absolutně jinýho než džez.“ Možná že jsem to řekla špatným tónem. Už zase jsem něco plácla bez rozmejšlení. V každým případě se ředitel okamžitě rozčílil. Šíleně na mě řval a vyhodil mě ze třídy.

Ještě ve dveřích jsem se pokusila o vysvětlení a řekla jsem: „Myslím, že jsme si špatně rozuměli.“ Zavolal mě zpátky, ale nakonec jsem stejně musela zůstat zbytek hodiny na chodbě. Celou dobu jsem se děsně snažila, abych se nesebrala a nesla rovnou domů. Příští hodinu si mě zavolal do ředitelny. Jen jsem byla ve dveřích, viděla jsem, že má v ruce nějakej spis. Když jsem stála před nim, poznala jsem svoje akta z Berlína. Listoval v nich a dělal, že je čte. Řek, že tady nejsem v Berlíně. Že jsem jenom host na jeho škole. Za danejch podmínek mě přej může kdykoliv vyhodit. Tak ať se prej jako host chovám.

To mě úplně vytočilo. Už jsem vůbec nechtěla chodit do školy. Vykolejila mě každá blbost. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Nepřesvědčila jsem sama sebe, že si z toho idiota nemám nic dělat. Když se proti tobě neumí bránit ničím jiným než těma aktama, tak je vlastně slabší než ty, opakovala jsem si. Po týhle roztržce jsem se zase na všechno vykašlala. Do tý doby jsem se pod vlivem svýho přítele snažila o co nejlepší závěrečný vysvědčení a chtěla jsem jít na všeobecnou školu. Přestože jsem věděla, že pro žáka základní školy je děsně obtížný pokračovat ve studiu. Teď už jsem zase nechtěla o škole ani slyšet. Byla jsem si jistá, že to nedokážu. Sehnat všechny ty psychologický testy, zvláštní povolení ze školní rady a bůhvíco ještě, co k tomu bylo potřeba, když člověk nechtěl zůstat žákem základní školy. A já jsem věděla, že moje akta z Berlína budou všude, kam se hnu.

Měla jsem svýho rozumnýho přítele a spřátelila jsem se postupně s některejma mladejma lidma ve vesnici, který se mi svým způsobem líbili. Byli úplně jiný než já, ale byli na tom v každým případě mnohem líp než ty z města. Ve vesnici drželi mladý lidi při sobě. Dokonce si zařídili vlastní malej klub. Nebyli mezi nima žádný vejtahové. Vládnul tam ještě vysloveně staromódní pořádek, i když se kluci taky někdy trochu napili. Většina z nich mě brala, i když jsem byla úplně jiná.

Jednu dobu jsem si myslela, že bych mohla bejt taková jako oni nebo jako můj přítel, ale dlouho mi to nevydrželo. A s přítelem všechno skončilo, když se se mnou konečně chtěl vyspat. Prostě jsem to nedokázala. Neuměla jsem si představit, že bych se měla milovat s někým jiným než s Detlefem. Pořád ještě jsem ho milovala. Hodně jsem na něho myslela, i když jsem si to zakazovala. Někdy jsem mu psala dopisy, který jsem chtěla poslat k Rolfovi, protože u něj bydlel naposled, ale byla jsem dost rozumná na to, abych je tam neposlala.

Pak jsem se dověděla, že už zase sedí ve věznici a Stella taky. Hodně jsem na Detlefa a Stellu myslela.

Pak jsem zjistila, že v okolních vesnicích jsou mladý lidi, který mě přitahujou víc než mí vrstevníci od nás. S těmahle lidma se dalo líp mluvit, svobodnějc se vykecat ze svejch problémů. Uznávali mě a nemusela jsem mít strach, že se dovědí o mý minulosti. Dívali se na svět jako já. Nemusela jsem se leda nijak přetvařovat a přizpůsobovat. Lehko jsem se s nima naladila na stejnou vlnu. Přesto jsem se nejdřív bránila příliš častýmu styku s nima, protože všichni zkoušeli drogy.

Moje matka, teta a já jsme si myslely, že jsem přišla do kouta Západního Německa, kde není žádná droga. V každým případě žádná tvrdá droga. Když se psalo v novinách o heroinu, tak byla vždycky řeč buďto o Berlíně, nebo o Frankfurtu. A proto jsem si taky myslela: „Jseš tady široko daleko jediná bejvalá heračka.“

Víc jsem pochopila hned při svejch prvních nákupních cestách s tetou. Na začátku roku 1978 jsme jeli nakupovat do Norderstadtu, jednoho novýho sídliště nedaleko Hamburku. Jako vždycky jsem pozorovala lidi ve svým okolí, který vypadali trochu narkomansky, a typovala jsem si: tyhle si asi píchaj, tyhle kouřej hašiš a tohle jsou nejspíš studenti, který jsou zvědaví na všechno. V Norderstadtu jsme šly do jednoho bistra na klobásu. Vedle u stolu sedělo několik kanaků. Za chvíli dva z nich vstali a šli si sednout jinam. Nevím proč, ale najednou jsem měla pocit, že jde o háčko. Věděla jsem, jak se chovaj kanakové s háčkem. Přinutila jsem tetu, abysme šly pryč, ale nic jsem jí o svým podezření neřekla.

O sto metrů dál, před jedním obchodem s džínama, jsme vlítly rovnou na háčkovej plac Norderstedtu. Hned mi bylo jasný, že to jsou heráci. Připadalo mi, že se na mně všichni koukaj, že ve mně všichni poznali bejvalou heračku. Úplně mě to vytočilo. Hrozně jsem se vyděsila, popadla jsem tetu za ruku a řekla jí, že musím okamžitě odtud. Taky jí to došlo a řekla: „Ale proč, vždyť s tím nemáš vůbec nic společnýho.“ Řekla jsem: „Přestaň, nemůžu se s tím jestě konfrontovat.“

To už bylo v době, kdy jsem nemyslela na zdrhnutí. Když jsem byla vážně přesvědčená, že už si nikdy s heroinem nezačnu. Měla jsem z toho uplnej šok, že mě poznali. Doma jsem ze sebe stáhla všechny svý hadry a smyla šminky z obličeje. Kozačky na vysokým podpatku jsem si už nikdy nenatáhla. Od toho dne jsem se snažila vypadat jako holky v mý třídě.