Ale v klubu jsem se pořád častějc scházela s lidma, který kouřili hašiš nebo polykali prášky. Taky jsem jednou vykouřila dýmku a taky si šlehla. Dostala jsem se do senzační party. Většinou to byli učňové z okolních vsí. Všem to bezvadně myslelo. Nebyli tak děsně zabedněný jako všichni na základní škole. Skutečně přemejšleli. Když jsem s nima mluvila, něco mi to dávalo. Ale především v týhle partě nebyla absolutně žádná brutalita. Všechno násilí zůstávalo mimo. Panoval mezi nima totální mír.

Jednou jsem se v partě dost hloupě zeptala, proč vlastně musíme bejt věčně sjetý. Řekli mi, že je to blbá otázka. Jak jinak se má člověk zbavit toho svinstva, ve kterým musí bejt celej den?

Všichni v partě byli děsně frustrovaný v zaměstnání. Až na jednoho, ten byl v odborech a dělal mládežnickýho důvěrníka na svým závodě. Ten jedinej viděl nějakej smysl ve svý práci. Bral se za práva ostatních mladejch na závodě a to ho přesvědčovalo o tom, že neni zbytečnej. Taky si myslel, že by se naše společnost mohla změnit. Často nepotřeboval ani šluka, aby mu bylo dobře, a stačilo mu třeba jen pár loků červenýho.

Všichni ostatní nenacházeli vůbec žádnej smysl v tom, co dělali. Pořád jen mluvili o tom, že by bylo nejlepší vykašlat se na celý učení. Jenže nevěděli, co potom. Vraceli se z práce naštvaný a nespokojený. A když tak večer spolu seděli, tak třeba jeden z nich začal o tom, jak se pohádal s mistrem, a druhej mu řek: „Nemůžeš s tím věčným kecáním o práci přestat?“ A když mezi náma začala kolovat dýmka, tak se jim podařilo na všechno zapomenout.

Byla jsem na tom vlastně líp než oni. Někdy mě to ve škole dokonce bavilo. Na druhý straně jsem ale byla v podobný situaci jako oni, protože jsem nevěděla, k čemu mi celý to učení a nerváky ve škole budou, když mě stejně nepustěj k maturitě a nevezmou na reálku. Bylo mi jasný, že jako bejvalá narkomanka ani s poměrně slušným vysvědčením nenajdu zaměstnání, který by mě bavilo.

To docela slušný vysvědčeni jsem nakonec skutečně dostala. Ale místo v učení už ne. Nabídli mi jen pomocnou práci podle nějakýho zákona, kterej zakazoval, aby absolventi základních škol zůstali na ulici. Už skoro rok jsem si nepíchala. Ale vím moc dobře, že to bude trvat ještě pár let, než se toho zbavím nadobro. Momentálně nemám žádný velký problémy.

Když tak večer sedíme celá parta, pijeme víno a dýmka už několikrát opíše kruh, všechny naše denní problémy se rozplynou. Bavíme se o knihách, který jsme četli. Zabejváme se černou magií a parapsychologii a taky buddhismem. Hledáme zkrátka lidi, který uměj žít, a chceme se to od nich naučil. My sami v tom jedem nějak blbě.

Jedna holka z party je zdravotní sestra a jednou přinesla nějaký prášky. Po dlouhý době jsem se sjela váliem. Ale na tripu jsem nebyla, měla jsem strašnej strach z hororu. Ostatní se docela dobře sjeli elesdýčkem.

V našem malým městě není plac s tvrdejma drogama. Kdo je sjíždí, musí za nimi většinou do Hamburku. U nás není ani žádnej dýler, kterej by prodával háčko. Takže tady tomu nikdo nemůže tak lehko propadnout jako v Západním Berlíně, Hamburku nebo Norderstadtu.

Ale kdo ho chce sehnat, tomu se to lehko podaří. Jsou některý, co maj styky. A někdy tady taky člověk narazí na dýlera, kterej má s sebou celej přenosnej krám s drogama. Když se ho zeptáte, jestli má něco na fetování, řekne: „Co bys chtěla? Válium, valeron, shit, LSD, koks nebo háčko?“

V naší partě všichni věděj, že si musej dát pozor, aby drogám nepropadli. To je v každým případě něco úplně jinýho než před třema čtyřma rokama v Gropiusstadtu.

Svoboda, kterou hledáme pomoci hašiše, je jiná než ta v Gropiusstadtu. Nepotřebujeme Sound, abysme se ohlušovali tou šíleně uřvanou muzikou. Lidi z naší party opovrhujou reklamním pozlátkem Kurfürstendammu. Nenávidíme město. Chceme bejt v přírodě. O víkendech křižujeme autama celý Šlesvicko-Holštýnsko a pak někde pěšky hledáme místo, kde bysme se cejtili cool. Často se dostaneme třeba do bažin nebo na místa, kam ještě určitě nevkročila lidská noha.

Nejlepší je to ale v našem vápenným dole. Uprostřed krajiny najednou obrovská díra. Skoro kilometr dlouhá, dvě stě metrů široká a dobře sto metrů hluboká, s příkrejma stěnama. Je tam báječný teplo a bezvětří. Dole rostou kytky, jaký jsme ještě nikdy neviděli. Tečou tam neuvěřitelně čistý potoky. A po stěnách vodopády. Voda barví strmý stěny do rezava. Všude se povalujou všelijaký úlomky, který vypadaj úplně jako kosti nějakejch pravěkejch zvířat, třeba mamutů. Obrovský bagry a dopravníky, který dělaj ve dne nesnesitelnej randál, vypadaj v sobotu, jako by tu takhle tiše stály už celý staletí. Vápno je celý obarvilo na bílo.

Jsme v tomhle senzačním údolí úplně sami. Od ostatního světa nás dělej strmý vápenný stěny. Zvenčí sem nedolehne jedinej zvuk. Jsou slyšet jen vodopády.

Často si představujeme, jak by to bylo bezvadný, kdybysme mohli ten důl koupit, až tam zastavěj těžbu. Chtěli bysme si tam postavit řadový domky, založit obrovskou zahradu a měli bysme tam zvířata a všechno, co je potřeba k životu. A jedinou cestou, která vede ven z dolu, bysme vyhodili do vzduchu.

Stejně to nestojí za to vracet se nahoru.