Maxim a Germain těží zlato, kde jinde než na Aljašce, sami. Postupem času, jak narážejí na další a další zlaté žíly, se k jejich dolu začínají stěhovat dělníci s rodinami a zanedlouho se tam vybuduje celá osada i s bankou a šerifem. To už se těží ve velkém. Po několika letech dřiny je zlatá žíla pod dnem blízkého jezera. Někteří tvrdí, že by se tam raději kopat nemělo, protože by se důl mohl zatopit. Nakonec se však rozhodlo jinak a důl byl opravdu zatopen i se vším svým bohatstvím. Pobláznění majitelé dolů se jako smyslů zbavení vrhnou do divočiny a než se vzpamatují, umrznou.
Citát:


"Čtvrtý den ráno bylo pošmourno a začalo pršet, ještě než se pořízek vypravil. Odešel k výkopům jako každý jiný den, ale napřed si na hlavu nasadil posadil široký klobouk a oblékl kabát z plachtoviny. Kráčel s hlavou trochu skloněnou, na nic nemyslel, díval se do země. Když šel kolem výkopu, najednou se zastavil. Vyrazilo mu to dech. Ruce mu bezvládně klesly podél těla. Po několika vteřinách, během nichž byl ztuhlý úžasem, si dřepl a zašeptal: „Krucinál!“ Omytá lijákem skála zářila a tu a tam vysílala k obloze slabý záblesk. V tenkých žilkách, v odlescích teček a klikatících čárek se jasně třpytil zlatý pyl.".