Erós a Psyché

Kdysi dávno žili královští manželé, kteří měli tři dcery. Nejmladší z nich, Psýché, byla tak krásná, že ji lidé považovali za bohyni lásky a krásy Afroditu. Někteří dokonce tvrdili, že je krásnější než sama Afrodita, že se zrodila nová bohyně. To bohyni Afroditu samozřejmě rozzlobilo, zavolala proto svého syna Eróta, aby jí pomohl Psyché potrestat. Erós byl bůh lásky. Měl s sebou vždy luk a toulec plný šípů. Šípy byly lidskému oku neviditelné, ale koho zasáhly, ten se zamiloval - ať již šťastně či nešťastně.

Afrodita řekla svému synu: "Jdi a pomsti mne. Zasáhni Psyché, aby se zamilovala do nejhoršího muže a po jeho boku byla nešťastná." Erós tedy vzal své zbraně a vydal se k paláci, kde Psyché bydlela. Když ji však uviděl, byl její krásou tak okouzlen, že poprvé v životě neposlechl matku a svůj šíp vrátil do toulce.
Přes všechnu svoji krásu Psyché nebyla šťastna. Obě její sestry se vdaly, o ni se však nikdo neucházel. Lidé ji vzývali jako bohyni a tak zůstávala sama. Král proto vyslal posla do Delf, aby ve věštírně zjistil, co mají dělat. Věštba pravila: "Oblékni dceru do pohřebního roucha a odveď na okraj srázu. Tam si pro ni přijde ženich, který není člověkem." Všichni tedy Psyché s pláčem doprovodili z domova. Na určené místo však došla sama, plna strachu z budoucnosti. Přiletěl však lehký větřík Zefyr a snesl ji do údolí plného květin, jasu a krásné vůně. V údolí stál nádherný zámek ze zlata, stříbra a slonoviny. Psyché se osmělila a vešla do zámku. Všude viděla drahé a krásné věci, nikde však nikdo nebyl. Tu se ozval hlas někoho neviditelného: "Buď vítána Psyché. Nemáš se čeho bát. Vše, co zde vidíš je tvé. Máš-li jakékoliv přání, mí služebníci ti jej splní." Neviditelné ruce jí připravily bohatou tabuli a lázeň a tak den příjemně uběhl. Večer nemohla usnout, byla plna zážitků. Vtom se ze tmy ozval známý hlas: "Miluji tě Psyché. Jsem tvůj manžel, ale nesmíš mne nikdy spatřit. Proto budu chodit pouze v noci." Psyché slíbila, že se nikdy nepokusí svého manžela spatřit. Večer co večer se těšila na jeho příchod, byl jí čím dál tím milejší. A tak ubíhal den za dnem v hojnosti, ale samotě.
Rodiče již svou dceru oplakali, přesvědčeni, že se jí stalo něco hrozného. Její sestry přišly na okraj srázu, odkud Zefyr Psyché odnesl, a naříkaly nad ztracenou sestrou. Psyché jejich pláč uslyšela a uprosila svého muže, aby je mohla pozvat. Ten ji varoval, aby neprozradila, že jej nikdy neviděla.