Jerome David Salinger Kdo chytá v žitě

Jerome David Salinger ( nar.1919 )
Americký spisovatel. Za II. světové války působil jako příslušník americké armády v Evropě. Dílo:
Devět povídek (Nine Stories)
Franny And Zooey
Hapworth 16
Kdo chytá v žitě (The Catcher In The Rye), 1951
Seymour: Úvod (Seymour: An Introduction)
Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte (Raise High The Roof Beam, Carpenters)

J. D. Salinger, plachý autor světoznámé knihy Kdo chytá v žitě, se v poměrně krátkém čase dostává už podruhé na oči veřejnosti. Samozřejmě ne z vlastní vůle. Po knize bývalé milenky Joyce Maynardové, která vyšla před dvěma lety a kde je dopodrobna popsán vztah sotva zletilé dívky Joyce a padesátiletého muže, vydala své memoáry i jeho dcera Margaret (44). Kniha se jmenuje Dream Catcher: A Memoir (orientační překlad: Kdo chytá sny: Vzpomínka). Salinger (81) nic nepublikoval od roku 1965 a absolutně odmítá veškeré žádosti o rozhovor. Žije v izolaci v Cornishi (New Hampshire).
Když matka Margaret Salingerové, Claire Douglasová, potkala tehdy asi třicetiletého Salingera, byla irská katolická středoškolačka a Salinger měl za sebou jedno nepovedené manželství. V době setkání se slečnou Douglasovou držel Salinger období sexuálního půstu, prý pod vlivem jednoho indického mystika. Podle Margaret se její otec v té době věnoval také scientologii, homeopatii a křesťanské nauce. Liboval si prý v urinoterapii (pití vlastní moče), držel hladovku a mluvil podivným nářečím. Svou druhou ženu údajně držel prakticky v zajetí, nedovolil jí stýkat se s příbuznými a přáteli a nesměla jíst svá oblíbená jídla. To, že byla Margaret vůbec počata, byla podle ní vzhledem k otcovu odmítání sexuálního styku s vlastní ženou naprostá náhoda. Když Claire otěhotněla, shledával ji manžel „odpudivou“, takže se u ní postupně vyvinuly deprese se sebevražednými sklony. Tak popsala své dceři období, kdy ji čekala, sama Claire, dnes jungiánská psychoterapeutka, působící v Kalifornii. Margaretino dospívání bylo podle jejích vlastních slov doprovázeno bulimií, záchvaty paniky, chronickou únavou a pokřiveným vnímáním. Knihu prý napsala proto, aby se se svým dětstvím vypořádala, a protože se „rozhodně nechce podobným způsobem chovat ke svému synovi“. Její rodiče se rozvedli v roce 1966. Studovala management na Oxfordu a pak navštěvovala teologickou školu na Harvardu. Působí jako laická kněžka v jedné newyorské nemocnici. S otcem udržovala kontakt, ale sama přiznává, že se to po vydání knihy může změnit.

„Miluje mě,“ uvedla pro New York Times. „Ale teď už se mnou asi nebude chtít mluvit.“ Salinger žije nyní se svou třetí ženou, třicetiletou zdravotní sestrou. z Reflexu

Kdo chytá v žitě
Příběh popisuje třídenní bloudění sedmnáctiletého Holdena Caulfielda, který byl vyloučen z přípravky v Pencey a nechce se mu domů. Je to bloudění ve světě dospělých, v citovém labyrintu dospívajícího chlapce.
Chlapec se na své cestě domů setkává s různými lidmi. Už v Pencey se konfrontuje například se spolužáky nebo matkou jednoho z nich. V New Yorku zase s venkovankami ze Seattlu, prostitutkou a jejím pasákem (ten ho zbije). Druhý den po snídani obdivuje v automatu jeptišky a daruje jim peníze na dobročinnost (už se mu však peněz příliš nedostává). Odpoledne má schůzku s kamarádkou Sally Hayesovou. Navštíví spolu divadlo a kluziště. Potom se setkává se svým bývalým spolužákem. Tajně navštíví doma svoji malou sestru Phoebe, ale po příchodu rodičů se nenápadně z bytu znova vytratí a odjíždí přespat ke svému bývalému učiteli Antolinimu. Brzy zrána, dotčen jeho snahou o tělesné přiblížení, z jeho bytu odchází rozhodnut odjet z města. Phoebe, kterou písemně požádal o zapůjčení peněz, chce odjet s ním. Holden se pak svého plánu zříká a tráví se sestřičkou odpoledne v zoo a na kolotoči.
V poslední kapitole se dozvídáme, že se nakonec Holden vrátil domů, onemocněl, nyní je asi v nějakém sanatoriu (kde za ním chodí i psychoanalytik) a že na podzim půjde zase do nové školy.
Vyprávění příběhu oněch tří dnů je často přerušováno chlapcovými vzpomínkami a asociacemi v určitých životních situacích. V těchto vzpomínkách nejčastěji popisuje nějakého člověka, kterého již dlouho neviděl, a sděluje čtenářovi svoje názory na chování tohoto člověka.