Důležité je nepřeskakovat od jednoho k druhému. Měli bychom dítěti předkládat jen jasné a správné myšlenky, měli bychom dítě chránit před předsudky. Není důležité, aby věděl mnoho. Nevědomost není zlá, „bludy“ jsou zlé. Neměli bychom také opravovat omyly, dítě musí na vše přijít samo (nebo musíme zařídit, aby na to přišlo). Nejlépe totiž známe to, co jsme se sami naučili a omyly a jejich následné vyvracování nám pomáhá učit se a nalézat vztahy mezi věcmi. Měli bychom v dítěti podněcovat zvědavost. Není důležitá kvantita informací, ale jejich kvalita a schopnost získávat další vědomosti. Nesmíme nahrazovat rozum autoritou.
Dítěti bychom měli ukázat závislost jedněch na druhých. Russeau tuto závislost demonstruje na řemeslech. Uznává však, že obecné hodnocení řemesel je obrácené (zlatník je váženější něž zámečník, i když je daleko méně potřebný), a proto bychom měli jít v tomto směru dítěti příkladem. Dítě musí pochopit výměnu věcí mezi lidmi a tím i jejich užitečnost. Člověk mimo společnost je bez závazků a mohl by si tedy žít, jak chce, ale ve společnosti by vždy žil na úkor druhých. Z toho vyplývá, že práce je povinností společenského člověka. „Každý zahálející občan, bohatý nebo chudý, mocný nebo slabý, je darebák.“ Proto bychom dítě měli vést k tomu, aby se naučilo něco užitečného.
Rozum sám o sobě ale netvoří dokonalého člověka. Je nutné ho zdokonalit citem. Vášně jsou podle Russeaua přirozené, ale pouze ty vášně, které nás neovládají.
Dále se Russeau zabývá společností. Říká, že společnost musíme studovat podle lidí a naopak. V přirozeném stavu spatřuje rovnost de facto. Lidé na sobě nejsou závislí, nejsou příliš odlišní. Ale ve stavu občanském existuje rovnost de jure,která je ovšem sama sebou porušována, ruší rovnováhu danou přírodou. Russeau přímo říká: „ Vždy bude množství obětováno malému počtu lidí a zájem veřejný zájmu soukromému; vždy budou ta šalebná jména spravedlnosti a podřízení sloužit za nástroje násilí a za zbraně hrubého bezpráví.“ Russeau i přesto uznává, že přirozený člověk může žít ve společnosti, nesmí se jí však nechat strhnout.
Russeau se také věnuje vztahu k náboženství. Říká, že povinnost věřit předpokládá možnost věřit. Dítěti bychom tedy o Bohu neměli říkat, dokud není schopné celou problematiku pochopit. Je lepší neznát Boha než o něm mít mylné představy.
¨Je zřejmé, že ač Jean Jacques Russeau žil v 18. století, jeho myšlenky jsou nadčasové a velice dobře uplatnitelné i v dnešní době.