J. J. Rousseau Emil čili o výchově

Jean Jacques Rousseau, jedna z největších osobností 18. století, byl nejen filozofem, ale věnoval se i práci pedagogické. Měl k pedagogice blízký vztah. Být vychovatelem bylo jedno ze zaměstnání, kterému by se rád věnoval. Dokonce i v této profesi krátce působil; v letech 1740 až 1741 v Lyoně a v roce 1743 v Paříži.
Své teorie poprvé popsal v Návrhu z roku 1740. Jeho stěžejním pedagogickým dílem byla však kniha Emil čili o výchově. Na Emilovi pracoval společně se Společenskou smlouvou a tato dvě díla spolu také souvisí. Jejich hlavním tématem je zásadní svoboda přirozeného člověka. Obě knihy byly odsouzeny ke spálení. Emil byl dokončen roku 1760 a roku 1762 po svém vydání spálen.

EMIL ČILI O VÝCHOVĚ
Russeau za hlavní lidské poslání považuje býti člověkem. Ten, kdo umí být dobře člověkem, nemůže chybovat ani v ničem ostatním. Žít pro něj znamená užívat nejen svých tělesných ústrojí, ale také smyslů a schopností. Člověk občan je považován za otroka. Důležité je následovat přírodu. Ta nás vystavuje rozličným zkouškám, které působí i utrpení a bolest. Od dětství bychom tedy měli být připravováni na snášení těchto zkoušek. Nejdůležitější je naučit se trpět.
Podle Russeaua by člověk měl zůstat na tom místě přírodního řetězce, které mu bylo dáno přírodou. Říká, že „člověk opravdu svobodný chce jenom to, co může a dělá to, co se mu líbí“. Rozlišuje tvory na silné a slabé. Tvor silný je ten, jehož síla převyšuje jeho potřeby (hmyz) a tvor slabý naopak má vyšší potřeby než sílu (slon, dobyvatel). V životě člověka Russeau spatřuje dvojí závislost. První je závislost ne věcech, která neškodí svobodě, tudíž neplodí špatnosti. Druhá je závislost na lidech, která naopak plodí všechny špatnosti. Děti by se měli učit zkušeností. Abychom zabránili rozmarům dítěte, měli bychom ho trestat jen takovými tresty, které vycházejí ze samotného činu. Nemá smysl zakazovat, ale zabraňovat. Dítě by mělo dostávat věci ne proto, že je potřebuje a ne proto, že je chce. Aby se dítě naučilo trpělivosti a vyrovnanosti, musí vše dělat ne z poslušnosti, ale z nutnosti. Russeau míní, že člověk je od počátku dobrý. Primární výchova má tedy za úkol chránit dítě před špatností (je negativní). Měli bychom ho učit nikomu neubližovat a konat dobro.
Co bychom měli dítě učit? Russeau ví, že lidský rozum je omezený a nikdo nemůže znát vše. Je tedy nutný výběr toho, co je prospěšné. Radí začít předměty empirickými a poté přejít k předmětům intelektuálním.

Důležité je nepřeskakovat od jednoho k druhému. Měli bychom dítěti předkládat jen jasné a správné myšlenky, měli bychom dítě chránit před předsudky. Není důležité, aby věděl mnoho. Nevědomost není zlá, „bludy“ jsou zlé. Neměli bychom také opravovat omyly, dítě musí na vše přijít samo (nebo musíme zařídit, aby na to přišlo). Nejlépe totiž známe to, co jsme se sami naučili a omyly a jejich následné vyvracování nám pomáhá učit se a nalézat vztahy mezi věcmi. Měli bychom v dítěti podněcovat zvědavost. Není důležitá kvantita informací, ale jejich kvalita a schopnost získávat další vědomosti. Nesmíme nahrazovat rozum autoritou.
Dítěti bychom měli ukázat závislost jedněch na druhých. Russeau tuto závislost demonstruje na řemeslech. Uznává však, že obecné hodnocení řemesel je obrácené (zlatník je váženější něž zámečník, i když je daleko méně potřebný), a proto bychom měli jít v tomto směru dítěti příkladem. Dítě musí pochopit výměnu věcí mezi lidmi a tím i jejich užitečnost. Člověk mimo společnost je bez závazků a mohl by si tedy žít, jak chce, ale ve společnosti by vždy žil na úkor druhých. Z toho vyplývá, že práce je povinností společenského člověka. „Každý zahálející občan, bohatý nebo chudý, mocný nebo slabý, je darebák.“ Proto bychom dítě měli vést k tomu, aby se naučilo něco užitečného.
Rozum sám o sobě ale netvoří dokonalého člověka. Je nutné ho zdokonalit citem. Vášně jsou podle Russeaua přirozené, ale pouze ty vášně, které nás neovládají.
Dále se Russeau zabývá společností. Říká, že společnost musíme studovat podle lidí a naopak. V přirozeném stavu spatřuje rovnost de facto. Lidé na sobě nejsou závislí, nejsou příliš odlišní. Ale ve stavu občanském existuje rovnost de jure,která je ovšem sama sebou porušována, ruší rovnováhu danou přírodou. Russeau přímo říká: „ Vždy bude množství obětováno malému počtu lidí a zájem veřejný zájmu soukromému; vždy budou ta šalebná jména spravedlnosti a podřízení sloužit za nástroje násilí a za zbraně hrubého bezpráví.“ Russeau i přesto uznává, že přirozený člověk může žít ve společnosti, nesmí se jí však nechat strhnout.
Russeau se také věnuje vztahu k náboženství. Říká, že povinnost věřit předpokládá možnost věřit. Dítěti bychom tedy o Bohu neměli říkat, dokud není schopné celou problematiku pochopit. Je lepší neznát Boha než o něm mít mylné představy.
¨Je zřejmé, že ač Jean Jacques Russeau žil v 18. století, jeho myšlenky jsou nadčasové a velice dobře uplatnitelné i v dnešní době.

Někdy se možná až příliš snažíme najít nová řešení a metody v oblasti výchovy místo abychom se podívali do minulosti, ze které se můžeme poučit.



Prameny:
Rousseau, J. J. Rolland, R. – Nesmrtelné stránky J. J. Russeaua, jak je vybral a vysvětlil Romain Rolland. 1948. Praha. Fr. Borový.