Úvod

Pro moji práci jsem si vybrala výjimečnou rakouskou spisovatelku Ingeborg
Bachmannovou. Zaujala mě svým románem Malina, protože na podobnou prózu jsem v české ani světové literatuře zatím nenarazila. Proto jsem se rozhodla nad touto knihou více se zamyslet a vybrat hlavní myšlenky díla, i když to vůbec není jednoznačné.
Pro pochopení literatury I. Bachmannové je myslím důležité znát i její životní příběh.
Z tohoto důvodu jsem velkou část práce věnovala i popisu jejího života.

Ingeborg Bachmannová
Ingeborg Bachmannová se narodila 25. června 1926 v Klagenfurtu jako nejstarší ze tří dětí. Klagenfurt, hlavní město Korutan, leží nedaleko místa, kde se stýkají hranice tří států - Rakouska, Slovinska, a Itálie. Hranice nejen zeměpisné, ale i jazykové ovlivňovaly spisovatelčino dětství, které bylo poměrně šťastné až do doby, kdy v roce 1938 zažila strašný zážitek. Vpád Hitlerových vojsk, jak sama popsala v interview v roce 1971, poznamenal celý zbytek jejího života.
Brzy začala psát básně, přibližně jako desetiletá, ale důležitou roli v jejím dětství hrála i hudba. Pokoušela se komponovat a své básně doprovázela hudbou.
Jejím přáním bylo studium filozofie ve Vídni, což podporovala i její rodina. Nejdříve však studovala v Innsbrucku a Štýrském Hradci a to nejen filozofii, ale zároveň i práva. Teprve v roce 1946 začala studovat ve Vídni, zanechala studia práva k filozofii si přibrala ještě psychologii a germanistiku.
V roce 1947 se setkala ve Vídni s rakouským básníkem Paulem Celanem, který silně
ovlivnil nejen její život, ale i tvorbu. Existuje také řada jejích a Celanových básní, které jsou rozhovorem na dálku.
Studium filozofie ukončila v roce 1950 diplomovou prací o Martinu Heideggerovi s názvem Kritické přijetí existenciální filozofie Martina Heideggera.
Filozofie je součástí celého jejího díla. Roku 1953 dokončila svůj esej o Ludwigu Wittgensteinovi, týkající se jedné kapitoly z nejnovějších dějin filozofie, v němž se zabývala převážně Wittgensteinovou filozofií kritiky jazyka. Jeho filozofie se také odráží v celoživotním díle I. Bachmannové.
Po první delší zahraniční cestě, při které navštívila Paříž a Londýn, začala pracovat nejdříve ve vídeňském sekretariátu americké okupační správy, odkud odešla do rozhlasové stanice
Rot- Weiss- Rot. Zde také začala psát vlastní rozhlasové hry.

První hra Obchod se sny (Ein Geschaft mit Traumen) byla uvedena v únoru 1952 a zachycovala hlavně psychickou stránku člověka a problémy komunikace mezi lidmi.
V květnu 1952 navštívila zasedání Skupiny 47 kde úspěšně spolu s P. Celanem a dalšími přednesla své básně. Vystoupení ve Skupině 47 se pak opakovala. Už v roce 1953 byla vyznamenána Cenou Skupiny 47 a časopis Der Spiegeljí věnoval úvodní stať.
Na podzim roku 1952 navštívila Itálii, která se stala jejím druhým domovem a kde později I. Bachmannová strávila s přestávkami téměř celý svůj život.
V roce 1953 vydala svou první básnickou sbírku Čas na úvěr (Die gestundete Zeit). Pojetí časuje zde ovlivněno Wittgensteinovou filozofií a v básních se vyskytují motivy viny.
Básně v druhé básnické sbírce Vzývání Velkého medvěda (Anrufung des Grossen Baren) z roku 1956 pocházejí z prvního italského období. Literární kritiky překvapila I.Bachmannová svým odklonem od poezie k próze. Zdálo se, že z ní vyrůstá skvělá lyrička a mnoho literárních kritiků jí její přeběhnutí k próze do konce života neodpustilo.
V padesátých letech střídavě žila v Itálii, USA a v Curychu se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem. Vyšly její rozhlasové hry Cikády (1954, Die Zikaden) a Dobrý Pánbůh z Manhattanu (1958, Der gute Gott von Manhattan). V letech 1959/60 přednášela jako první docentka poetiky na frankfurtské univerzitě. Tzv. Frankfurtské přednášky jsou převážně věnované problémům současné lyriky.
I. Bachmannovou silně ovlivnil traumatický vztah s Maxem Frischem. V jejím díle můžeme vycítit konflikty mezi ženskými a mužskými principy. Bachmannová se ve vztahu cítila poražená, ve svých knihách se pak už zabývala jediným tématem a to zničení jednoho člověka druhým. Rozchod se švýcarským spisovatelem u ní vyvolal psychickou krizi a závislost na utišujících prostředcích. Pětiletý vztah ale také silně ovlivnil M.Frische. Popis části jejich společného života nalezneme ve Frischově autobiografickém díle Montauk, které můžeme zároveň srovnávat s povídkou Bachmannové Simultánně. Najdeme tu mnoho společného- počet, vztah a postavení hlavních postav i detaily v chování. V obou dílech se vyskytuje problém s komunikací, problémy jazyka, pohyb v cizím prostředí, vztah mladší ženy
k staršímu muži. Zároveň je ale mnoho věcí, které obě prózy rozdělují.
Významným přínosem próze jsou povídkové sbírky Třicátý rok (1961, Das dressigste Jahr) a Simultánně (1972, Simultan). Druhá kniha povídek vyšla česky roku 1982 pod názvem V hlavní roli žena. Léta pracovala na velkém epickém cyklu Způsoby smrti. Dokončila však pouze román Malina (1971).
Ingeborg Bachmannová zemřela 17. října 1973 ve stáří 47 let na následky popálenin, které utrpěla při požáru ve svém římském bytě.

Vznik požáru nebyl nikdy přesně vysvětlen a tak dala její smrt podnět k různým dohadům. Nakonec byl případ uzavřen jako nešťastná náhoda. Svět tak přišel o nadanou spisovatelku 20. století.

Malina (1971)
Tento jediný román Ingeborg Bachmannové může každý přečíst různými způsoby a najít zde odlišná témata. Někdo v něm nalezne příběh kriminální, jiný čtenář zase obyčejný příběh milostného trojúhelníku. Ve skutečnosti ale v textu najdeme lásku, osamělost i strach. Zároveň zjistíme, že hlavní postavy od sebe nejdou tak snadno oddělit a prolínají se.

Šťastná s Ivanem
První část popisuje vztah hlavní hrdinky s mladším mužem. Ačkoliv tu vystupují dva muži - Malina a mladší Ivan, můžeme je považovat za jedinou bytost. Malina je ten rozumově založený, který tvoří zároveň vypravěččino alter ego. Vypravěčka touží po Ivanově lásce, hledá své místo mezi lidmi. Ivan ale její lásku neopětuje a ona si nepřipouští, že by mohla být pro někoho nedůležitá nebo nepotřebná.
Celé vyprávění můžeme sledovat z ženského pohledu, protože konflikt ženského a
mužského principu je tu na prvním místě. Vypravěčka vlastně popisuje, jak je v ní
potlačována její ženská stránka.
Nedozvíme se sice jméno hlavní hrdinky, víme jen, že JÁ má hnědé oči, světlé vlasy a žije ve Vídni, zato můžeme cítit, jak se ženské já z knížky pomalu vytrácí.

Třetí muž
Druhá část románu už se nečte tak lehce. Přecházíme zde ze skutečnosti do neskutečných snů, ve kterých vystupuje další osoba - otec. Sny působí až hrozivě. Otcova nacistická minulost i jeho kruté chování se tu postupně vynořují v popisu vzájemného vztahu otce a dcery. Otec je tu vykreslen jako postava, která ničí vše ženské, přestože se ke konci nelogicky ve snech mění tvář otce na tvář matky.
Ve chvílích kdy je vypravěčka při vědomí, střídá fantazii a vzpomínky realita a rozhovory JÁ s Malinou.Ve snech se objevují metafory a hrozivé příběhy, které se později snaží JÁ vykládat Malinovi.

O posledních věcech
Ve třetí kapitole se hroutí vztah s Ivanem a vše směřuje k "vraždě". Ačkoliv jsou zde stále rozhovory mezi JÁ a Malinou, vše je vlastně už končící souboj mezi ženským a mužským principem.
Ženské já nakonec svůj boj prohrává a odchází ze světa a mizí ve zdi. Nad vším vítězí rozumový a pragmatický přístup mužského alter ega.

Román končí slovy "Byla to vražda." Vražda ve smyslu zničení ženského já, které zastupovalo city a nemělo už dost sil na obranu.

Závěr
Cestu pro pochopení románu Malina si bude muset najít každý čtenář asi sám, protože se nejedná o jednoznačně vyložitelný text. Ale snad každý při čtení tohoto díla vycítí, jak moc se téma konfliktů mezi mužským a ženským principem dotýkalo spisovatelky osobně.
Další témata, která spisovatelku napadla při psaní tohoto románu, rozvíjela ve svých povídkách. Soubor povídek Simultánně (pod českým názvem V hlavní roli žena) se zabývá problematikou postavení ženy v moderní společnosti.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Ingeborg Bachmannová Malina