Romaneto jako novelistický příběh s tajemstvím
Zakladatelem romaneta byl Jakub Arbes (1840-1914).
Arbes se narodil na Smíchově. Prožil tam celý svůj život a zažil přerod skoro vesnické čtvrti v moderní tovární předměstí.Studoval reálná a technická studia, byl žurnalistou, členem redakce Národních listů, vězněm. To vše se odráží v jeho romanetech. 1872 Jan Neruda vymyslel název ROMANETTO pro Arbesovu novou prózu Svatý Xavérius. (Výraz „romaneto“ odkazovalo jako cizí slovo k románským kulturám; v té době byl obrat k nim zastupován lumírovci)
Romaneto je zvláštní svým kompozičním slučováním rysů románových (rozsáhlé popisy, úvahy, líčení prostředí i duševních dějů, prolínání epizod,...) s rysy novelistickými (dějový spád, malý počet postav, vypravěčské prostředky a především omezení děje na ústřední motiv s vyhrocenou pointou.) Je založeno na principu domnělé záhady, která často navozuje představu nadpřirozených sil,popř.v duchu náboženských představ. Arbes tyto záhady vysvětluje novými vědeckými poznatky a příčinami psychologickými, tím rozrušuje iluzi nepoznatelna a dává všemu racionální obsah. Podstatou je logická konstrukce a originální myšlenka.
Postavy - jsou zmíněny už v názvech děl. Obyčejně jde o lidi, kteří znají bídu, existenční závislost a nesvobodu, usilují tedy o vymanění se z těchto pout. Alespoň jedna z postav bývá radikálnější, stojí vědomě proti současnému společenskému i politickému pořádku a dostává se do konfliktů s tehdejší politickou mocí (zde se odráží Arbesův sklon k radikalismu a odpor vůči státnímu i církevnímu absolutismu.) Radikální postoj zaujímá i přímý vypravěč, který je všudypřítomný. Přímý vypravěč je český intelektuál, novinář a spisovatel, znalý domova i světa. Angažuje se jak v politice tak i v umění.
Kromě společenských omezení se v romanetu objevuje i omezení přírodou, tj. smrtí. Veškeré pokusy jí uniknout, či alespoň zmírnit její důsledky, vedou ke zničení osob, které se o to snaží.
Informace o postavách nejsou celistvé a úplné, často jsou ztajovány.Spousta osob nemá ani vlastní jméno, jsou označovány obecně - označením, vyjadřujícím vztah k mluvčímu (př.: “přítel“), či dle nějakého viditelného rysu (př.: “zrzoun“). Potlačování vlastních jmen nejen navozuje pocit tajemna, ale také vysouvá do popředí hodnocení postav, jejich sociální (popř. názorové) zařazení. Objevuje se zde hodně monologů, které poukazují na osamělost jedinců. Promluvy vypravěče i postav jsou málo individualizovány.
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie