Slovo utopie pochází z řečtiny a znamená "co nikde není". Utopii lze chápat buďto jako vysněnou, fantastickou představu či plán něčeho, co se zdá ideální a bezchybné. Utopie je také to, co nelze vytvořit a předpokládat u toho dlouhého trvání. Pokud se budeme dívat na utopii, jako na literární žánr, jehož název pochází z titulu spisu T. Mora Utopia, tak je situace podobná, ne však totožná. Projekt spravedlivé a bezchybně fungující společnosti je autorem obvykle zasazen do ideálních krajin na dosud neobjevená místa či do blízké nebo vzdálené budoucnosti. První utopie, která spatřila světlo světa, byla psána perem antického filosofa Platóna. Platón byl přesvědčen o nemožnosti jakékoliv účasti mas na vládě, zdivočení tehdejších politických poměrů chápal jako zdivočení duší lidí, což ho vedlo ke konstrukci ideálního státu, který detailně popsal ve svém díle Politeia (Ústava). Ústava je v podstatě jeden velký sociálně reformní projekt. Platón, jakožto nepřítel demokracie, spatřoval ideální organizaci státu v sofokracii. Demokracii považoval za špatný typ organizace státu a společnosti. Vláda lidu a přílišná svoboda podle něj vede k zdivočení, umožňuje vládu nejhorších nikoliv nejlepších a často může sklouznout až k anarchii nebo tyranii. Rozdělil společnost do přísně oddělených společenských tříd s společným vlastněním majetku a žen a s absolutními pravomocemi vládce (vládců) nad občany. Soudruh Platón nicméně předběhl svoji dobu skvělou analýzou totalitního režimu, která je obdivuhodně inspirativní, byť i v negativním slova smyslu. Svými poznatky v oblasti psychologie upozornil na nezbytnost přizpůsobení politických institucí lidské přirozenosti. Platón se sice třikrát neúspěšně pokusil v Syrakusách svůj model společnosti realizovat v praxi, ale jeho pozemskou existenci považoval de facto za nemožnou. Jiný pohled na dokonalou společnost prezentovalo křesťanství a před ním již judaismus. U biblických proroků Izajáše, Ezechiela nebo Daniela stála na prvém místě myšlenka jednoty víry v Boha, apokalyptická vize mesiášského království, v němž se sjednotí celý svět. Pilířem této jednoty a dokonalosti světa není síla zbraně (i když starověký Izrael se jí výslovně nezříkal) nýbrž síla monoteistické víry, teistické přesvědčení židovského národa o Jahvem, který bezprostředně zasahuje do dějin a klikatými cestami všechno přivádí k vytoužené jednotě, jež bude především a na prvém místě jednotou víry a morálního řádu.

Mesiášská vize světovlády u Izraelitů spojuje tuto představu s myšlenkou absolutně dokonalé společnosti. Nový zákon prezentuje v osobnosti Ježíše Krista Mesiáše, který nebude politický, nýbrž duchovní. Kristus jasně prohlašuje, že jeho království "není z tohoto světa". Křesťanská teologie a filozofie považuje utopii ve smyslu absolutně dokonalé společnosti na této zemi za neuskutečnitelnou. Ježíš Kristus předpověděl svým stoupencům pronásledování až do konce světa. Konečné sjednocení všech národů, přesněji těch dobrých z každého národa, kteří ho uznali za pravého spasitele, přijde až po jeho druhém příchodu, který bude znamenat "nová nebesa a novou zemi", tedy lidově řečeno "konec světa". Dokonalá společnost v křesťanském pojetí je tedy odkládána až do sfér věčnosti, mimo tento čas a prostor, bude identická s Božím královstvím v nebi, které Ježíš předpovídá. Zde je rozdíl mezi očekáváním křesťanství a očekáváním izraelského národa. Zatímco starozákonní židé spoléhali na mesiášskou vládu na tomto světě, křesťanství ji přesunulo do nadpřirozena. Tuto víru a zároveň odmítnutí ideje utopické světovlády vyjádřil nejlépe církevní učitel sv. Augustin ve svém spise "De civitate Dei" (O obci Boží). Zatímco "civitas terrena“ (pozemská říše) je plná nedokonalostí, omylů a hlavně hříchů, "civitas Dei“ na věčnosti je dokonalá a prosta všech křivd a nespravedlností

Thomas More (1478-1535) byl anglický právník, svého času lord-kancléř, kterého dal král Jindřich VIII. popravit, ale především člověk přísných morálních zásad. Napsal knihu, která je právem považována za přední dílo utopického socialismu. Dílo Thomase Mora má vlastně celý název "Knížka vpravdě zlatá a stejně užitečná jako zábavná o nejlepším stavu státu o novém ostrově Utopii". Samozřejmě se však zkracuje na mnohem praktičtější Utopie či Utopia. Kniha je z roku 1516 a je psaná latinou. Předmluvou je dopis smyšlenému vydavateli Petru Aegidiovi. Kniha je v podstatě vyprávěním fiktivního námořníka Rafaela Hythlodaia, člena Amerigových výprav do nově objeveného světa. Hythlodaios si při poslední výpravě, v pořadí čtvrté, na Amerigovi Vespuccim vynutí, aby zůstal ve vybudované pevnůstce a nevrátil se do Evropy. Na jedné ze svých četných výprav, podnikaných často do velkých vzdáleností, objeví společnost Utopijců sídlící v padesáti čtyřech městech na jednom ostrově. Zřízení Utopie, která zde reprezentuje vlastně svět a její města státy, je spravedlivější než kdekoli jinde ve známém světě a je zidealizovanou představou beztřídní společnosti.

Utopii se snažil Mote nabídnout nikoli jako návod, ale spíše jako látku k zamyšlení. Průvodce je záměrně cizincem, protože mravy a okolnosti mohl kritizovat mnohem odvážněji. Zakladatel utopijské civilizace je muž zvaný Utopus (po něm jméno ostrova), který ostrov dobyl, zkulturnil a zvelebil. Dílo je tvořeno předmluvou a dvěmi díly, z nichž druhý díl je významnější a starší. V prvním díle autor popisuje autorovo setkání s mořeplavcem a historii ostrova, druhý díl je o vlastnostech a společenské organizaci obyvatel ostrova. Kniha je podle literárního hlediska s pramalým dějem (navíc je nadčasová). Jádro tvoří kritika poměrů. Dalším významným utopistou je Tommas Campanella (vlastním jménem Giovanni Domenice Campanella), který se narodil v Itálii 5. září 1568 a zemřel 21. května roku 1639. Campanella byl členem dominikánského mnišského řádu a jako sociální kritický utopista se snažil vysvětlit pomocí vědy církevní dogmata. Ve svém díle Sluneční stát nám zjevuje ideální stát, jehož zřízení je inspirováno Platónem a Thomasem Morem. Je však ještě radikálnější, a to především v otázkách společenství majetku a žen. Sociální utopie se stala v době začátku Nového věku velice populární. Použil ji i Francis Bacon (1561-1626), významný anglický filozof a politik, který zastával dokonce funkci lorda-strážce pečeti. Pečeť dlouho nestřežil - zjistilo se, že bere úplatky. Z hlediska tématu utopie v literatuře je důležitý fragment jeho díla New Atlantis (Nová Atlantida), vydaný v roce 1629, tedy až po jeho smrti. Nepochybně ovlivněn Platónem a Morem umístil svou fiktivní společnost na ostrov Bensalem daleko od ostatní civilizace. Uspořádání společenských vztahů bylo víceméně podobné jako u předchozích utopií, je zde však popsáno poměrně skromně. O to větší pozornost je věnována vědecko-technickému aspektu.

Termín komunismus označuje utopickou vizi budoucí společnosti tak, jak ji předpověděli Marx a Engels ve svém Kapitálu a ještě před nimi v podstatě utopičtí socialisté. Označuje však i ideje a politiku komunistických stran, které vznikly až mnoho let po Marxově smrti a které se mnohdy jen zdánlivě inspirovaly marxistickými principy. Na rozdíl od všech předcházející utopických vizí "proslul" komunismus především násilným pokusem o svou vlastní realizaci. Marxismus-leninismus se v roce 1917 stal oficiálním učením v Sovětském svazu, ale značný vliv si získal také na Západě v podobě různých neomarxismů a jiných marxismem inspirovaných ideologií.

Ve své teorii historického materialismu Marx zastával pojetí, že filosofie, náboženství, ale také mravy, právní řád a umění jsou pouze duchovní nadstavbou nad materiální základnou. Toto schéma základna-nadstavba je třeba chápat takto: Materiální základna zahrnuje faktické životní poměry lidí, zvláště jejich ekonomickou situaci a výrobní vztahy, v nichž pracují. Duchovní nadstavba pouze odráží tuto materiální základnu. Filosofie a náboženství jsou tudíž podle Marxe pouhými odrazy ekonomických vztahů lidí. Tuto nadstavbu Marx nazývá ideologií. Marx chápe svou vlastní teorii jako filosofii poslední třídy, revolučního proletariátu, který má uskutečnit beztřídní společnost. Jakožto poslední o moc usilující a posléze moc odstraňující učení je tato filosofie podle Marxe absolutně pravdivým učením a je schopna prohlédnout a odhalit všechny dřívější nauky, filosofie, náboženství jako ideologie, které stabilizovaly a legitimovaly překonané mocenské a výrobní vztahy. Potud je ideologie u Marxe v podstatě falešné vědomí, které v průběhu proletářské revoluce posléze samo od sebe zmizí. Proto je marxismus v podstatě přesvědčením, že každá nemarxistická filosofie je ideologií a falešným vědomím. Zatímco u Marxe má pojem ideologie význam vysloveně negativní (falešné vědomí), u Lenina se nachází pozitivní pojem ideologie. Pojímá totiž vědecký socialismus jako ideologii proletariátu a staví jej proti buržoazní ideologii. Syn rabína Marx kritizoval náboženství a byl přesvědčen, že zmizí revolučním nastolením beztřídní společnosti. Aby však mohla být taková společnost nastolena, je dle zastánců marxismu-leninismu zapotřebí třídního boje. Vedle utopií líčících ideální společnost bez problémů, které sužují dennodenně naši společnost, existují též takzvané antiutopie. Ty naopak varují před nebezpečnými tendencemi vývoje, zejména k totalitarismu. Patří mezi ně například 1984 (George Orwell), R. U. R. (Karel Čapek), Krásný nový svět (Aldous Huxley) a 451 stupňů Fahrenheita (Ray Bradbury). Utopii bychom měli odlišit od většiny děl sci-fi literatury, jíž většinou chybí sociálně kritická motivace a vážný záměr. Odlišení však mnohdy není zřetelné, žánry se často překrývají.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Téma utópie v literatúre