Slovo utopie pochází z řečtiny a znamená "co nikde není". Utopii lze chápat buďto jako vysněnou, fantastickou představu či plán něčeho, co se zdá ideální a bezchybné. Utopie je také to, co nelze vytvořit a předpokládat u toho dlouhého trvání. Pokud se budeme dívat na utopii, jako na literární žánr, jehož název pochází z titulu spisu T. Mora Utopia, tak je situace podobná, ne však totožná. Projekt spravedlivé a bezchybně fungující společnosti je autorem obvykle zasazen do ideálních krajin na dosud neobjevená místa či do blízké nebo vzdálené budoucnosti. První utopie, která spatřila světlo světa, byla psána perem antického filosofa Platóna. Platón byl přesvědčen o nemožnosti jakékoliv účasti mas na vládě, zdivočení tehdejších politických poměrů chápal jako zdivočení duší lidí, což ho vedlo ke konstrukci ideálního státu, který detailně popsal ve svém díle Politeia (Ústava). Ústava je v podstatě jeden velký sociálně reformní projekt. Platón, jakožto nepřítel demokracie, spatřoval ideální organizaci státu v sofokracii. Demokracii považoval za špatný typ organizace státu a společnosti. Vláda lidu a přílišná svoboda podle něj vede k zdivočení, umožňuje vládu nejhorších nikoliv nejlepších a často může sklouznout až k anarchii nebo tyranii. Rozdělil společnost do přísně oddělených společenských tříd s společným vlastněním majetku a žen a s absolutními pravomocemi vládce (vládců) nad občany. Soudruh Platón nicméně předběhl svoji dobu skvělou analýzou totalitního režimu, která je obdivuhodně inspirativní, byť i v negativním slova smyslu. Svými poznatky v oblasti psychologie upozornil na nezbytnost přizpůsobení politických institucí lidské přirozenosti. Platón se sice třikrát neúspěšně pokusil v Syrakusách svůj model společnosti realizovat v praxi, ale jeho pozemskou existenci považoval de facto za nemožnou. Jiný pohled na dokonalou společnost prezentovalo křesťanství a před ním již judaismus. U biblických proroků Izajáše, Ezechiela nebo Daniela stála na prvém místě myšlenka jednoty víry v Boha, apokalyptická vize mesiášského království, v němž se sjednotí celý svět. Pilířem této jednoty a dokonalosti světa není síla zbraně (i když starověký Izrael se jí výslovně nezříkal) nýbrž síla monoteistické víry, teistické přesvědčení židovského národa o Jahvem, který bezprostředně zasahuje do dějin a klikatými cestami všechno přivádí k vytoužené jednotě, jež bude především a na prvém místě jednotou víry a morálního řádu.