Sofistés

Platónův dialog Sofistés je jedním z těch dialogů, které můžeme téměř určitě připsat Platónovi. Podobně jako v díle Parmenidés zde zavrhuje vlastní teorii idejí, která mluvila o jediné všeobsahující myšlence, „ideji", která je obsažena ve všech věcech. Rozvíjí dále svou dialektiku – v určování podstaty věcí směřuje stále hlouběji a určuje jednotlivé poddruhy poddruhů věcí, aby dostal další poddruhy poddruhů. Čili pojmenování je stále podrobnější, až dojde k přesné definici čehokoliv. Tuto metodu ukazuje vymezením pojmu Sofistés. Narážíme zde na problém, že ne pro všechna řecká slova má čeština synonymum, takže vznikají často výrazy podobné některým opravdu českým výrazům Národního obrození. Nejdůležitějším přínosem tohoto díla je rozdělení rodů bytí, naznačené již v dialogu Faidón. V Sofistovi staví proti sobě Platón protiklady (pohyb, klid; bytí, nebytí) a ukazuje jejich vztahy, které se později staly základem filozofie, ale i logiky. Každá protikladná dvojice má však mezi sebou ještě jeden výraz neutrální, který je platný zároveň pro obě slova. Například pohyb – bytí – klid. Nelze říci, že by klid byl zároveň pohybem, což je kvůli dialektice nutné, avšak klid i pohyb je bytím. Bohužel běžná čeština nerozlišuje příliš mezi některými významy, například ošklivý – nehezký – krásný, kdy nehezký je v podstatě eufenismus pro ošklivého, zatímco Platón nás poučuje, že nehezkost sice vylučuje přítomnost krásy, avšak zároveň neznamená přítomnost ošklivosti. V podobných případech mi byly velmi dobrou pomůckou poznámky překladatele, některé pasáže byly dokonce uvedeny v řečtině. Také to, že všechny dialogy vyšly ve stejném nakladatelství a jsou vzájemně propojeny, ulehčuje studium. Přestože se jedná o filozofické dílo, na první pohled velmi obtížné, označil bych ho dokonce za čtivé. Jedná se o klasickou formu dialogu. K Sókratovi (reálný filozof, který Platóna velmi ovlivnil) přichází Theodóros (též reálná postava) a přivádí Hosta. Sókratés tentokrát mlčí, Host vysvětluje Theodórovi výše naznačené principy dialektiky. Po krátkých úsecích s Theodórem diskutuje o jednotlivých myšlenkách a velmi pozvolna ho přivádí ke klíčovým bodům díla. Začíná u vymezení pojmu Sofistés. Ptá se Theodóra, zda by dokázal přesně vymezit Sofista, když toto slovo předtím použil. Theódor odpovídá záporně a Host začíná vysvětlovat. Nejprve zařadí Sofista do skupiny lidí, potom lidi postupně dělí na stále drobnější skupinky, až na udici uvízne samotný Sofistés. To mu však nestačí.

Hledá další vymezení ze všech stran, až Sofistés spadá do asi čtyřech skupin, ke kterým v průběhu rozhovoru přidává další. S ubíhajícím časem, když už jsou základní termíny vymezeny, začíná být dialog stále více abstraktnější, obecnější a náročnější na myšlení. Já jako čtenář jsem se samozřejmě ztotožnil s Theodórem, jehož role většinou spočívá pouze v přikyvování. Ne však vždy je přikývnutí namístě, což učí čtenáře nad dílem skutečně přemýšlet. Otázky, které jsem si kladl při čtení kladl vzápětí i Theodóros, takže jsem měl pocit, jako když s Hostem mluvím – přes bariéru tisíciletí – skutečně já. Nevím, jakým postupem Platón dialogy rozvíjel, avšak jisté je, že pro myšlení normálního člověka jsou (doufám) ještě srozumitelné. Dialog byl napsán krátce po autorově filozofickém zlomu a proto nabízí jiný pohled na svět, než jeho ranné dialogy. Překladatel si dal opravdu záležet a tak je kniha srozumitelná i v mírně odlišném jazyce, jako je čeština.