A naši herci,
jak jsem ti řekl, byli duchové,
a pohltil je vzduch, průhledný vzduch.
A jako ta přízračná nádhera,
i nebetyčné věže, skvostné paláce,
mohutné chrámy, ano i sám svět
a vše, co k němu patří, rozplynou
se – jak slavnost nehmotná – a nezbude
po nich ni dým. Jsme z téže tkáně jako sny;
a naše živobytí věnčí spánek…“19



Drama po Shakespearovi



Tvrdím.li, že Shakespearovo dramatické dílo představuje vrchol anglického renesančního dramatu a zároveň že tvoří rozhraní mezi renesancí a barokem1, logicky bychom mohli dovozovat, že drama postshakespearovské představuje úpadek a náleží stylově do barokního období. Tak jednoduché to ovšem není.

Baroko je v Anglii nejtypičtěji reprezentováno básníky, zejména tzv. metafyzickou školou Johna Donna (Herbert, Vaughan, Traherne, Croshaw), drama této doby se však vymyká představě o barokním dramatu, odvozeném z Calderónova „theatra mundi“. Spíše než o baroku by bylo záhodno hovořit o manýrismu, onom „smutku renesance na jejím nejvyšším vrcholu“2. Po velké Shakespearově syntéze se v jakubovském a karolínském3 dramatu objevují známky rozpadu hodnot a jistot. Doba se ocitá v pasti melancholie. Na renesanční plnost a smyslnost dopadla tíha dunbarovského Timor mortis conturbat me.4 Víra v možnosti člověka a jeho rozum se zachovává. Nevíra ve velké společenské projekty způsobuje konjunkturu psychologismu, který v dramatu produkuje množství výrazných ženských postav.5

V Shakespearově tvorbě dochází ke sloučení dvorského a lidového divadla. Za Jakuba I. (velkého ctitele divadla) dochází opět k odloučení, které u dvorského divadla způsobuje leckdy výlučnost, jazykovou i zápletkovou exkluzivitu, u lidového divadla pak nutnost vyvažovat místa skutečné dramatické poezie mnohdy dryáčnickými a drastickými výstupy. Přesto však nemůžeme hovořit přímo o úpadku, neboť i v tomto období dochází ke vzniku řady vynikajících her a ona zmiňovaná konjunktura psychologismu přináší anglickému dramatu řádku pěkně vykreslených postav. Charakterizujme tedy stručně nejvýznamnější stuartovské dramatiky.

Dvorskou linii dramatu zde reprezentuje hlavně Francis Beaumont (1584? – 1616) a John Fletcher (1579 – 1625). Oba (zejména pak Fletcher) se těšili přízni Bena Jonsona a patřili do kruhu „Benových synů“. Jejich společná tvorby spadá zhruba do let 1606 – 1612 a zahrnuje (podle různých odhadů) 7 – 15 dramat. Kromě toho psali také samostatně, případně v jiných dvojicích (Fletcher hlavně s Massingerem).