25. února 1842 se v malém saském městečku v rodině chudého tkalce Heidricha Augusta Maye a jeho ženy Christiny Wilheminy narodil drobný, slabý chlapec. Dostal jméno Karl Friedrich. Spolu se svými třinácti sourozenci prožil krušné dětství v bídě, na pokraji hladu a podvýživy. Špatné hygienické podmínky způsobily, že několik měsíců po narození oslepl.

Chlapec zdědil překypující fantazii po otci, který se místo o práci staral o nereálné plány jak rychle získat bohatství a slávu. Velký vliv na malého Karla měla i jeho babička, která mu v době jeho slepoty vyprávěla pohádky a místní pověsti. Fantazie malého Maye pracovala na plné obrátky.

V pátém roce života se mu díky péči dvou profesorů, u kterých jeho matka absolvovala kurz porodní asistentky, navrací zrak. Ale realita, kterou chlapec vidí, již není pro něj. On má svůj vlastní svět. Svět fantazie, kde je velkým hrdinou, a ne slepým dítětem, které sedělo v koutě a bylo k ničemu, jen na obtíž.

Nadaný a vnímavý chlapec je už v pěti letech zapsán do školy a doslova hltá každý potištěný papír, většinou - bohužel - podřadného obsahu. Rodině se za velkých obtíží a díky přímluvě místního kněze podaří dostat ho do učitelského semináře. Zde poprvé pociťuje trpkost nespravedlnosti. V roce 1859 bere domů zbytky svíček jako dárek pro svou těžce se uskrovňující rodinu. Je obviněn z krádeže a vyloučen ze školy. Přesto se mu podaří studium dokončit a nastupuje jako kantor tovární školy. Jeho spolubydlící, účetní továrny, mu půjčuje své starší hodinky. Nemá však Maye příliš v lásce, a tak ho jednou obviní z jejich krádeže, aby se ho zbavil. May je odsouzen k sedmi týdnům vězení. Tento trest má nedozírné následky na jeho psychiku. May se začíná mstít nespravedlivé společnosti, která z něj udělala zločince, a skutečně se jím stává. V letech 1865-67 a 1870-74 se opět dostává do věznice, většinou za kuriózní delikty.

Ve vězení nastává zásadní zlom v jeho životě. Hodně čte a vlivem vlastního uvědomění a jednoho katolického kněze (sám byl protestant) se napravuje. Začíná psát první povídky (zprvu pod pseudonymy Karel Hohental, Latréaumout, D. Jam či E. v. Linden), z nichž později komponuje své slavné romány. Roku 1875 se v povídce Old Firehand poprvé objevuje postava Vinnetoua.

Do doby před a mezi pobyty ve vězení jsou datovány Mayovy údajné cesty do USA (1862 - 1863), na Dálný východ (1864-1865) a do Orientu (1868 - 1870). Nejsou nijak potvrzeny, ale pravdou je, že ani jeho pobyt v Německu není doložen, a když byl propuštěn z vězení, uváděl, že má v úmyslu vycestovat do Ameriky.

V roce 1875 se stává redaktorem v Drážďanech a od roku 1877 se věnuje už jen psaní. Cestopisné romány, psané v první osobě jako autentické zážitky německého cestovatele, na Divokém západě známého jako Old Shatterhand a v Orientu jako Kara ben Nemsí, mu rychle získaly popularitu i za německými hranicemi. Jeho rozsáhlé spisy (vycházející v německém nakladatelství Karl-May-Verlag v Bambergu) tvoří přes sedmdesát tlustých svazků (někdy i silně pokrácených originálů). Nejslavnější je čtyřsvazkový (v originále) román Vinnetou, pak cykly a romány z Divokého západu Old Surehand, Mezi supy, Poklad ve Stříbrném jezeře a Petrolejový princ, z Orientu potom cykly Ve stínu Pádišáha a V říši stříbrného lva, dále Dobyvatelé Gran Chaca, Poklad Inků a Červenomodrý Metuzalém. Mimo dalších cestopisných románů a novel napsal i řadu dalších děl, ale o těch až příště, protože jinak by byla soutěž (str. 34) moc jednoduchá.

Jeho dílo je, stejně jako i život, dodnes obestřeno tajemstvím, která neodhalil ani ve své autobiografii, napsané roku 1910 na obranu proti množství odpůrců, jež mu značně ztrpčili poslední roky života. Je však přesto neocenitelná pro poznání Mayovy osobnosti a pro výklad podobenství v jeho díle.
Karel May zemřel jako slavný a bohatý, ale kritizovaný a zatrpklý spisovatel 30. března 1912, v době, kdy se teprve chystal napsat nejvýznamnější část svého díla. V jeho Ville Shatterhand v Radebeurlu u Drážďan, kterou koupil roku 1896, bylo v roce 1928 zřízeno Muzeum Karla Maye, fungující dodnes.


Ukázky z díla

Vinnetou /Albatros 1987, str. 7/

Víš, milý čtenáři, co znamená slovo greenhorn? Pro toho, koho bys tím slovem nazval, to je nejvýš neuctivé a ponižující označení.
Greenhorn je prostě zelenáč, člověk v zemi nový a nezkušený, který si musí dávat mimořádně dobrý pozor, aby nějakým nedopatřením někde nenarazil.
Greenhorn je člověk, kterého nenapadne vstát ze židle, když se chce posadit dáma; který pozdraví dřív pána domu, než složí poklonu jeho manželce a slečně dceři; který při nabíjení pušky strká náboje do hlavně obráceně…. Greenhorn si plete mývala s vačicí… Greenhorn považuje ťápoty krocana za stopu medvědí. Greenhorn se ostýchá položit si špinavé boty na klín svého spolucestujícího.