Óda na Zobor

Své vyviň jednou ze mraků už čelo,
v dřímotě strážce. V měchatých věžech již
zvonky sezvání na zory, k horám se
už kosy kradnou.

Modřejí okna po němých chalupkách,
od hory dlouhou si kadeř vypouští
záře. Vykroč jí ty hlavou mhopraznou
k pokloně vážně.

Žel, smutek dlouhý umoří život náš.
Ač tichý, předce břehy tok vyrývá.
Truchlotou žrána s skaliny v propasti
vrhla se Saffo.

V závoji tvém se skrylo již tisíc let.
Smutku, dnům strastným časy rov donáší.
Šlář dolů! Tatra proboří se ze sna
ke dni novému.

Má sny o slávě - v mohylách kterážto
tvých v prachu dřímá. Pněte křídla, větry,
neste prach svatý a posypte místa,
z nichž unešen jest.

Často nám obzor zamezí mračen tma,
vázne dech; noční přirazí tu půlka.
Toulavá mračna, proboříc pablesky,
dech v prsa vrací.