Významnou částí Sabinovy tvorby jsou libreta k operám Bedřicha Smetany Prodaná Nevěsta a Braniboři v Čechách.

Josef Václav Frič (1829-1890) vyjadřuje ve všech svých dílech vlastní politické přesvědčení o nutnosti rozbít rakouský stát a osamostatnit české země (např. ve sbírce Písně z bašty).

V 30.-50. letech 19. století se v české literatuře objevují rozpory, panuje názorová nejednotnost a politická roztříštěnost, což je způsobeno hlavně revolučním rokem 1848 a jeho důsledky. Literatura začíná opět upadat, díla vzniklá bezprostředně pod dojmem revoluce jsou nevalné kvality. Za hodnotnou lze považovat snad jedině žurnalistiku Karla Havlíčka (1821-1856). Soubor jeho novinových článků Duch Národních novin ostře (a veřejně) odsuzuje rakouský absolutismus. Epištoly kutnohorské je výběr statí z časopisu Slovan, taktéž otevřené protivládní opozice. Jeho jazyk je satiricky kritický, zkratkovitý, jasný, přehledný a vtipný. Věnoval se také básnické činnosti, psal epigramy (krátká satirická báseň vyjadřující úsečnou formou myšlenku). „Epigramy jsou malinké nádobky, do kterých nalévám svůj vztek, aby mi srdce nezžal.“ Církvi, králi, vlasti, múzám a světu se nazývá soubor asi 200 těchto epigramů. Křest svatého Vladimíra, Tyrolské elegie a Král Lávra jsou humoristicko-

-satirické skladby, v nichž lze také najít narážky na soudobou politickou situaci.

Radikální změna přichází právě až koncem tohoto období, v 50. letech, kdy definitivně doznívá romantismus. Je třeba, aby literatura odrážela konkrétní situaci. Vzniká realismus (slovo odvozeno od latinského „realis“, znamenající věčný, skutečný, pravdivý), nový kulturní proud, který si klade za cíl soustavně studovat společenský život a reagovat na něj. Zatímco romantismus vytvářel hrdiny výjimečné, realismus užívá tzv. typizace – popisuje jedince typické, charakteristické pro určitou skupinu lidí.

V době, kdy se v literatuře uplatňují realistické postupy, má čeština již jistější pozici a česky píšících autorů je mnohem víc než v době předchozí. Realisté podali obraz o soudobé společnosti na venkově i ve městě a nevyhýbali se ani tématům z historie. Z každého okruhu blíže představím ty autory, jejichž tvorba se mi zalíbila nejvíce.

Božena Němcová (1820-1862) svou tvorbu věnovala venkovu, studovala tradice a zvyky a sbírala ústní lidovou slovesnost. Ve všech jejích dílech je skutečně reálně vykreslena vesnická společnost a nechybí ani pronikání sociálních rozporů do poklidného venkovského života. Tyto rozpory však končí vždy idylicky, smírem. Němcová psala kratší žánry, hlavně povídky. Babička, její nejznámější dílo, je tzv. rámcová povídka.