Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy nebo Zpěvy páteční a velké množství literárních a divadelních kritik.

Typického maloměšťáka – Matěje Broučka – představuje ve svém nejproslulejším díle další realista, Svatopluk Čech (1846-1908). Tzv. broučkiády (Pravý výlet páně Broučkův do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV. století a Matěj Brouček na výstavě) a novela (epický prozaický žánr středního rozsahu, jehož základ tvoří poutavý příběh s výrazným zakončením) Jestřáb kontra Hrdlička jsou nejznámější tituly jeho prozaické tvorby. Psal také poezii, např. alegorické sbírky Nové písně, Jitřní písně a Písně otroka, epické básně Husita na Baltu, Adamité a Dagmar, nebo satirické básně Petrklíče či Hanuman.

Alois Jirásek (1851-1930) podal ve svém díle nejrozsáhlejší a nejucelenější umělecký obraz českých dějin, a to hlavně tří etap – husitství, národního obrození a protireformační éry. Do doby husitské jsou zasazeny tři volně navazující romány Mezi Proudy, Proti všem a Bratrstvo a dramata Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč; národnímu obrození se věnuje román F. L.Věk a kronika U nás. Atmosféru doby pobělohorské a působení jezuitů zachycují romány Skaláci, Psohlavci a Temno. Jméno A. Jiráska je také spojeno se studentskou Filosofskou historií, Starými pověstmi českými a pohádkovou hrou Lucerna.

V 2. polovině 19. století se někteří realističtí autoři sdružovali do různých skupin, nejčastěji kolem almanachů Máj a Ruch a později kolem časopisu Lumír. Generace májovců, jak jsou nazýváni autoři K. J. Erben, Božena Němcová, Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolina Světlá a jiní, nechtěla kopírovat starou literaturu, ale chtěla tvořit novou, která by odrážela duch doby. Přestože se v mnoha jejich dílech vyskytují stále ještě romantické prvky, snaží se Májovci o otevření nových hranic publicistické i beletristické tvorby. Tvorba autorů tvořících v tzv. ruchovském období se vyznačuje především bohatým, vzletným až patetickým jazykem, využívajícím metafory a alegorie. Témata jsou nejčastěji vlastenecká nebo politická. Rozvíjí se taky žurnalistika a politické řečnění. Mezi nejznámější ruchovce patřili Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek, i když ten se později spolu s Jaroslavem Vrchlickým řadí mezi lumírovce. Lumírovci, tedy autoři sdružující se kolem časopisu Lumír, chtěli především postavit českou literaturu na úroveň literatury evropské. Orientovali se hlavně na románské jazyky, ze kterých také překládali.

Na přelomu 19. a 20. století přichází z Francie nový směr, tzv. naturalismus. Jedná se o jakýsi do krajnosti (až k bizardnosti) zavedený realismus, přesnější formu popisu a zachycení situace okolo.