Hlavním znakem je snaha o co nejvěrnější vystižení života a nezaujatou reprodukci faktů i v těch nejodpudivějších detailech. Vyjadřuje člověka jako bezmocnou loutku řízenou vnějšími okolnostmi, na jejíž vůli nezáleží a prohlubuje rozpor mezi tím, jak hlavní hrdinové chtěli žít a jak žili. V jazyce se vyskytuje spousta zdánlivých protikladů (archaismy ´ neologismy, vulgarismy ´ profesionalismy), a kompozice působí až nejednotným dojmem, díky častým retrospektivním pasážím a odbočkám od děje.

V české literatuře uplatňují naturalistické postupy Karel Matěj Čapek-Chod (1860-1927), ten ve svých sociálních románech Turbína, Kašpar Lén – mstitel, Antonín Vondrejc či Jindrové, a dále např. bratři Mrštíkové.

Za otce naturalismu je povařován francouzský autor Émile Zola (1840-1902), dokládají to romány Zabiják, Germinal, nebo Břicho Paříže.

Gustave Flaubert (1821-1880) píše prózu kriticky realistickou až naturalistickou. Psychologické romány Paní Bovaryová a Citová výchova, stejně jako historický román Salambo tuto v hranici v podstatě nerozlišují.

Klíčovou postavou francouzského realismu je Honoré de Balzac (1799-1850). Na francouzské literatuře 19. století je viditelné prolínání směrů: zatímco Balzacova tvorba je typicky realistická, Victor Hugo, jenž žil a tvořil, dá se říct, ve stejné době (s ohledem na životní data obou autorů), je jednoznačně romantik. Nejznámější Balzacovo dílo je cyklus románů a povídek Lidská komedie, jejíž jádro tvoří tři romány, Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Balzacova tvorba však ještě neobsahuje naturalistické prvky.

Přestože neblahý vliv šířící se germanizace na naší literaturu a následné zlomové Národní obrození spadají do 19. století a nelze je opomenout, toto století se nese především ve stylu dvou silných a naprosto odlišných uměleckých a literárních směrů, romantismu a realismu.