Literatura v 19. století

Začátek 19. století se nese v duchu stále se šířící germanizace, krásná i odborná literatura se píše německy. Období úpadku českého jazyka a literatury se datuje od roku 1620 (bitva na Bílé hoře) po 80. léta 18. století. Pak ale česká šlechta i měšťanstvo žádají znovu navrácení a ustálení češtiny, protože jazyk je jedním ze základních znaků národa.

V prvním desetiletí 19. století proběhnou dvě vlny Národního obrození. První v čele s Josefem Dobrovským, kdy se píší hodně almanachy (sborníky obsahující literární příspěvky různých autorů, často poprvé publikujících), a druhá, podstatně optimističtější a také úspěšnější, s Josefem Jungmannem, Františkem Palackým a dalšími.

Během první vlny Národního obrození, v době počátků novočeského básnictví, byly objeveny dva Rukopisy, Královédvorský (1817) a Zelenohorský (1819). Jsou to významná díla na vysoké slovesné i jazykové úrovni, tématicky zasazená do středověku. Měla dokázat, že středověká česká poezie existovala i bez germánských vzorů. Rukopisy ovlivnily např. F. L. Čelakovského, Julia Zeyera, malíře Karla Mánesa nebo skladatele Bedřicha Smetanu. V 80. letech 20. století bylo definitivně prokázáno, že se jedná o padělky, ale dále se vedou polemiky o autorství.

Zatímco v Německu vrcholí osvícenství (převážně filozofické hnutí, je pro ně příznačný racionalismus, neotřesitelná důvěra v rozum, svobodomyslnost, prosazování nezávislosti v myšlení a svobody přesvědčení) a Johann Wolfgang Goethe píše Fausta, ve Francii již doznívá preromantismus (soubor uměleckých projevů a tendencí, který vytváří složitou a vnitřně rozpornou etapu přechodu k romantismu).

Kolem r. 1800 se začíná formovat nový, mohutný, vnitřně rozdílný kulturní a společenský proud, kladoucí do popředí jedince, jeho zájmy a potřeby, které nadřazuje nad společnost a příkazy. Vzniká s nástupem buržoazie k moci a s tím spojeným vítězstvím nových kapitalistických ekonomických vztahů, pro něž jsou klíčové peníze, postavení a kariéra. Chtěl vylíčit nerovnost mezi lidmi, krutost a nelidskost. Tento směr vyjadřující konflikt jedince se společností se jmenuje romantismus.