Čtenářům se poprvé představil ani ne čtyřiadvacetiletý Jan Neruda básnickou sbírkou Hřbitovní kvítí, v níž popsal stinné stránky lidského života a tragický životní pocit. Motiv hřbitova mu v jeho prvotině umožnil sjednotit zcela odlišné básně - dušičkový tón prvních básní sbírky se postupně mění v hněv nad majetkovými nerovnostmi a nespravedlností chudoby. Chudoba se ale objevuje i v celém dalším Nerudově díle - v básních, povídkách i fejetonech, kde spolu s bídou popisuje pocity nostalgie, nespokojenosti a odcizení v dusné atmosféře "časů zaživa pohřbených". Poezií, kterou čtenáři nepřijímali tak nadšeně jako jeho povídky a fejetony, si získal obdiv nonkonformní mládeže. Té imponoval také svým neuspořádaným bohémským životem a nekonvenčními názory, které přesahovaly "rozměry své doby". V osmadvacetiletech poznal svou životní lásku - již vdanou Karolinu Světlou. I spisovatelka byla stržena jeho náklonností, ale protože cítila silné manželské závazky, nabídla Nerudovi "pouze" přátelství. Na naléhání svého muže, který objevil Nerudovy dopisy, musela však své přátelství s Nerudou zcela ukončit. Rozervaný básník se poté několikrát zamiloval, ale nikdy se však neoženil - žil sám, což mu umožňovalo žít nezávisle, ale z jeho básní vyvěrá silný pocit lidského osamocení ve světě. Vším jsem byl rád, napsal Neruda v jedné ze svých básní. Opak je však pravdou. Neruda totiž celý svůj život pochyboval o sobě jako básníkovi, spisovateli i muži. Ve svých pětatřiceti letech měl za sebou nevydařený vztah s Annou Holinovou, která Nerudu milovala, ale nestačila jeho myšlenkovému světu, láska ke Karolíně Světlé zůstala neopětována a naděje, které vkládal do milostného vzplanutí k Tereze Macháčkové mu přervala milenčina smrt. Ve stejném roce mu navíc zemřela matka a jako básník byl ve stínu Vítězslava Hálka podceňován, kritizován a jako člověk byl osočován veřejností z nedostatku národního cítění. Právě v tomto kritickém roce 1869 napsal politickou studii nazvanou Pro strach židovský, která byla antisemitským výlevem. Nejvíce se chudému básníkovi příčil "židovský" vztah k penězům, na který ve své studii především útočil. Autorovo proslavené jméno později využívali přesvědčení antisemité, kteří studii překotně vydávali ke své diskriminační propagandě. Dvacáté století se vrátilo k zapomenutému pojednání hned několikrát - samozřejmě v době nástupu fašismu.