Staroveké literatúry

Mezopotámská literatura = sumérské písemnictví
- na území dnešního Íráku, mezi Eufratem a Tigridem
- první písmo – klínové (vyrývané, ražené do hliněných destiček)
- začátek vzniku: 4000 př. n. l.
- členění: lit. praktická – účty, soupisy majetku, nápisy na hraničních kamenech, …
lit. odborná – právnické spisy, zákony a zákoníky (Chamurapiho zákoník), kroniky, slovníky, …
lit. nábožensko – didaktická – zaříkadla, duchovní písně, …
lit. umělecká: a) zaklínadla – proti bolesti zubu, …
b) mýty – o vzniku světa, o prvním člověku, o potopě, …
c) Epos o Gilgamešovi – nejstarší ucelené dílo sumerské literatury

Egyptská literatura
- na území Egypta, okolo řeky Nil
- hieroglyfické písmo, psáno na papyrus nebo vytesáno do kamene
- zhruba 3500 let př. n. l.
- členění stejné jako u Mezopotámské literatury
lit. umělecká: 1) nápisy – vkládány do hrobů, aby člověka po smrti ochránily
2) životopisy – Vlastní životopis Sinuhetův – jeho původ je nejasný, studoval na lékaře, procestoval 10 let
- zlom: úmrtí faraóna; nový faraón zavádí nového boha (boha lásky)
 Mika Waltari – Egypťan Sinuhet
3) milostná píseň – sbírka Sladké písně
4) hymnus (= oslavná báseň) – Achnatonův hymnus na slunce
5) knihy moudrých rad do života

Staroindická literatura
- mezi Indusem a Gangou
- přibližně před 3000 let př. n. l.
- souvisí s náboženstvím a filozofií
- žánry: 1) védy (= vědění) – náboženské texty obsahující prvky tolerance, výběru
O stvoření světa – říká, že jedinou jistotou je, že svět byl stvořen
2) hrdinské eposy – Rámájana – národní epos o putování Rámy
Mahábhárata – nejrozsáhlejší epos na světě (100 000 veršů)

Čínská literatura
- zhruba 2000 let př. n. l.
- mezi řekami Jang-c‘-Tiang a Chuang-che
- souvisí s náboženstvím, hlavně s taoismem a konfucianismem
Kniha písní – milostné i sociální písně (básně) od několika autorů
Hovory Konfuciovy

Hebrejská literatura
- monoteistické náboženství
- na území dnešní Palestiny a Izraele
Starý zákon – obsahuje původní hebrejské náboženské texty, které vznikaly 1200 – 200 let př. n. l.
Tóra (= Pentateuch) – 1. kniha Genesis
Knihy proroků – knihy soudců (Samson, …)
Knihy královské – o prvních králích (David, Šalamoun, …)
Svaté spisy – žalmy, milostná lyrika: Píseň písní = Šalamounova píseň
Řecká literatura
(8 st. př. n. l. – 1. st. n. l.)

Archaické období (do 6. st. př. n. l.)
- navazuje se hl. na ústní slovesnost (hl.

na mýty) – Zeus, Héra, Poseidón, Athéna, Afrodita, …
Epika: Ílias – hrdinský epos popisující trójskou válku
- autor: Homér
- přináší obraz o tehdejší lidské a božské společnosti
- velice podrobný popis dějů i osob
Odyssea – hrdinský epos, navazuje na Ílias
- autor: Homér
- hl. postava: Odysseus z Ithaky
Práce a dni – didaktický (poučný) epos
- autor: Hesiodos = první skutečně doložený řecký básník
- hl. postava: rolník udělující rady
- dvě myšlenky: lidský život je hlídán bohy; práce je smysl života, nikoli trest
Ezop (Aisópós) – psal bajky
Lyrika: Sapfó – básnířka, žila na ostrově Lesbos
- založila školu Museion = škola umění pro dívky ze šlechtických rodin
Písně – sbírka subjektivní lyriky určená pro sólovou recitaci
Anakreón – básník, jehož témata patřila do prostého života (víno, ženy, láska, zpěv, …)
Pindaros – sborová lyrika určená pro recitaci na veřejnosti (ódy)

Attické období (5. – 4. st. př. n. l.)
- centrem je poloostrov Attika a hl. město Athény
- rozvíjí se hl. drama – pozvolný vývoj (zpočátku převažuje tragédie, později komedie)
- dále se rozvíjí próza s nádechem vědy (historická, filozofická)
Vývoj dramatu – vyvinulo se ze sborové recitace (chór recitoval, před ním byl herec, který předváděl text;  později herci dva, tři  vznik dialogu  chór ztrácí na důležitosti
- drama jednolité (= nerozlišené na akty), diváci vyjadřovali vlastní názor na hru
- na scéně soška boha = „Deus ex machina“
- princip „trojí jednoty“ (místa, času, děje)
- divadlo = amfiteátr; hrají zde pouze muži mající masky
- cíl: vnitře diváka očistit
1) tragédie – témata z řeckých dějin, ve spojení s mytologií
Aischylos – autor tragédií, z těch známých je nejstarší
- byl přesvědčeným demokratem
- zavedl druhého herce, začíná se objevovat dialog
Peršané – tragédie čerpající z řecko – perských válek (hl.

bitva u Dalamány – námořní bitva; vítězství Řeků)
Oresteia – trilogie: Agamemnón – řecký král, zúčastnil se řecké války
- je zavražděn svou ženou Klytaiméstrou a jejím milencem
Chóerfoi – syn Agamemnóna Orestés chce pomstít smrt svého otce  zabije svou matku i jejího milence, ale s výčitkami svědomí odchází
Eumenidi – Orestes se ocitne před soudem za vraždu, s pomocí bohů se mu dostane uznání spravedlnosti
Pozn.: Oresteiova sestra se jmenuje Elektra
Sofokles – Král Oidipus – děj se odehrává ve městě Théby, kde vypukl mor, jako trest za to, že dosud nebyla objasněna smrt krále Laia
- Oidipus se dozvídá od věštce, že je otcovrahem a za manželku že má svou matku  vypíchne si oči a odchází do vyhnanství
Antigona – spor mezi psanými a danými zákony
- Antigona je dcerou krále Oidipa
Euripidés – potlačuje úlohu bohů
- má modernější názory než Sofokles a Aischylos (Př.: tvrdí, že otroci jsou taky lidé)
Médeia – tragédie o bájných argonautech a hledání zlatého rouna (dědictví krále)
- Médeia = dcera krále  vzala si Iásóna (vůdce argonautů)  podvedl ji  zabila jeho milenku a své děti s ním
Trójanky – snaha ukázat, jak ženy válečníků trpí válkou
Elektra – totéž jako Oresteia, ale tentokrát je Orestes vinen, člověk je za své činy zodpovědnější, bozi nás tolik neovlivňují
2) komedie –vznikají o něco později
Aristofanés – Žáby – jde o zesměšnění Euripida tím, že ho srovnává s Aischylem
- odehrává se v podsvětí
Jezdci – kritika poměrů v Athénách
- stařec Démos – ztělesňuje lid; vládne
- Otrok – líný, zlý, chce sesadit starce, ale nemá na to, aby vládl
- Jelitář – závistivý, chudý, dere se nahoru
- Jezdci – stará vrstva šlechty, pomohou Jelitáři
- Bozi – omladí Démose, který opět vládne

Helénistické období (4. st. př. n. l. – 1. st. n. l.)
- silně ovlivněno vládou Alexandra Velikého
- vzniká žánr „nová komedie“ – vychází se více z běžného života, bozi ztrácí na významu
- Menandros
- rozvíjí se poezie: Theokritas – pastýřská poezie (idyla)

Římská literatura

Staré období
- navazuje se na řecké vzory, překládají se dramata
Plautus – nepíše o bozích, ale o lidech - zesměšňuje lidské vlastnosti
Vychloubačný voják
Komedie o hrnci – vysmívá se lakotě

Klasické období
- stále se překládá
próza: Cicero – řečník a prozaik
- jeho próza bývá označována jako „Listy“ – určeno k řečnictví
Caesar – Paměti, Zápisky o válce galské – historicko – válečnická próza
Titus Livius – umělecky zpracoval dějiny Říma
poezie: Ovidius – nejvýzn. básník starého Říma, ve své době oblíbený
- první dvorní básník u císaře Oktaviána  bohatství, úspěch
- v roce 8 se mu znelíbil (kvůli básni Umění milovat – rady jak si udržet dívku)  musel odejít do vyhnanství
Lásky – sbírka milostné poezie
Proměny – sbírka epických básní
Vergilius – oblíbený
Zpěvy pastýřské – sbírka pastýřských idyl
Zpěvy rolnické – sbírka; obsahuje i poučení
Aeneis – hrdinský epos, měl pozvednout římské sebevědomí
- jeho potomci po návratu z obléhání Tróji založili Řím
Horatius – chtěl být nezávislý
- milostná poezie, protiválečná (útočná) poezie, básnické dopisy, klasické ódy
Ódy – sbírka
Postklasické období
Seneca – filozof, pedagog, vychovatel císaře Nera
- píše i divadelní hry (hl. tragédie)
Médea – tragédie; perfektní dialogy
Phaedra - tragédie
Petronius – prozaik
Satirikon – dobrodružný román (parodie na Ílias a Odyssea)
- hl. hr.: zkažený a líný člověk vyvolávající na svých cestách skandály
Tacitus – píše nejen o Římu, ale o celém světě
Germania – snaha o objektivní popis společnosti Germánů
Letopisy, Historie (Dějiny) – rozsáhlá díla o celém světě
Martialís – představitel „malé poezie“ – krátké básně, témata z běžného života
- napsal asi 1200 epigramů.