Typicky romantická postava, kterou paní Ruska bezesporu byla, se ale nechtěla vzdát svého hobby. A jak to vyřešila? „As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.“ Originální a překvapivý konec, se kterým Jan Neruda často pracuje. Tahle zvláštně přece neskončí jen povídka O měkkém srdci paní Rusky, ale třeba i Doktor Kazisvět nebo Psáno o letošních Dušičkách. Na konci se dozvídáme pointu celého příběhu. Jan Neruda se v povídce O měkkém srdci paní Rusky (stejně jako i v ostatních) nechal inspirovat životem. Popisoval příběhy lidí z Malé Strany, kde žil a kde všechny už od malička dobře znal. Stál vždy na straně utlačovaných a nepsal o lidech z vyšších společenských vrstev, ale o obyčejných lidech, kteří byli vždy trochu jiní než všichni kolem nich. Díky tomu si určitě získal mnoho čtenářů.
Když si přečteme povídku o paní Rusce, máme pocit, že ji vypráví malý chlapec, který je někde schovaný a všechno pozoruje. Není to jen pocit. Ten malý chlapec je Jan Neruda. Úplně živě vidí čtenář malého kluka, který, schovaný v ulici, pozoruje plačící paní Rusku vcházet do domu zesnulého, jak stojí nad jeho rakví a pomlouvá ho a nakonec ji vidí, jak vychází z onoho domu se strážníkem. Malé dítě z toho má smíšené pocity a i ty Jan Neruda ve svém díle dokonale zachytil.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že byl autor Malostranských povídek skvělý vypravěč, což jeho kniha potvrzuje. Jestli jste ji ještě nečetli, určitě to udělejte.

varianta B


V povídce ironicky nazvané O měkkém srdci paní Rusky se do zvláštní podoby promítlo osamocení vdovy, která vyhledává pohřby, kde se snaží získat uznání zveřejňováním podrobností, lépe řečeno „drbů“, z nebožtíkova soukromého života. Nedá se však říci, že by byla paní Ruska zlá. Ona to pomlouvání nemyslí špatně. Je prostě jiná než ostatní lidé. A jak ji lidé z jejího okolí hodnotí?
„Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“ „Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“

Vypravěč, asi osmiletý chlapec, do kterého vložil autor mnoho osobních zkušeností ze svého dětství na Malé Straně, nepozorovaně uvádí čtenáře do jednotlivých domácností, na dvůr a pavlače a činí ho tak svědkem rozmanitých událostí (námluvy, svatba, pohřeb atd.). K tomu obvykle přidává vlastní komentář, který vyprávění ještě více oživí.
„Měl jsem jistou titěrnou představu o panu Velši.