V domácnosti jeho nebyl jsem za jeho živobytí nikdy.“

V povídkách jsou kromě vlastních komentářů i jiné zajímavé prvky. Například rozhovory lidí, okořeněné citoslovci a výkřiky, které čtenáře vtáhnou do děje. „Ne? O jé, já tuze dobře.“
„Ano, ano, to je ale tím horší.“
Nebo styl, jakým jsou povídky psané – ich forma, dalším prvkem je kontrast („Pan Velš usmíval se ještě po smrti a při zatlačených očích.“) a vůbec nejzajímavější je asi to, že psal autor povídky tak, jako by chtěl čtenáře vést po falešných stopách. Posuďte sami: „Velš Josef, kupec, byl z nejzámožnějších obchodníků malostranských. Myslím, že měl v krámě svém vůbec vše, co plodí Indie i Afrika,…“ Čtenář si po přečtení tohoto textu pomyslí: „Aha, tak tahle povídka bude vyprávět o nějakém prodavači.“ Ale ono tomu tak není. Je to začátek povídky O měkkém srdci paní Rusky, kde rozhodně není hlavní postavou kupec Velš. A pak je tu pointa, Nerudův oblíbený prvek. Nacházíme ji na konci povídky a dozvídáme se z ní překvapivý konec celého příběhu.
„As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.“

Povídky malostranské jsou dokladem toho, že si Jan Neruda všímá prostých lidí a věnuje svůj zájem jejich všedním dnům a příběhům. Snad proto, že v nich nachází to, co pokládá za podstatné: pravdu života.



Vlastní názor

Celá knížka se mi vcelku líbila, až na děj prvního příběhu, který se mi zdá trochu nezáživným a až příliš zdlouhavým. Čtení sice díky tehdejším slohu a výrazům není jednoduché, ale po několika stránkách si čtenář na tento styl zvykne. Postavy jsou charakterizovány velmi dobře a realisticky. Jejich vlastnosti a povahy se v povídkách vyvažují a doplňují. Velmi zdařilá se mi taky zdá kresba dobového prostředí a trefné satirické prvky. Knihu bych doporučil někomu, kdo má trpělivost a kdo se zajímá o tehdejší poměry.

-Hastrman

Hastrmanem je justiciár Rybář. Hastrman mu říkali proto, že chodil neustále v zeleném fráčku. Rybář si velice zakládal na jeho sbírce kamenů, o nichž se domníval, že to jsou vzácné drahokamy. Když mu pak profesor kameny ocení, vyhazuje kameny oknem, zoufalý, že se mu rozplynuly sny o pokladech, které zanechá své neteři. Neteř a její muž ho v jeho zoufalém řádění zadrží, aby kameny nechal pro děti.


-Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku

Povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali.