Jan Neruda tvorba

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel. ZÁVĚR
Jan Neruda je jedním z nejvšestrannějších literátů v české historii. Jeho Povídky malostranské jsou velice zajímavým dílem, které jistě osloví řadu čtenářů i přes svou složitost. Jeho hlavní význam vidím v jeho spojení světového a českého. Dále dokázal lidi odvrátit od smutných událostí všedního dne a upozorňoval je na světlejší stránky života. Jeho díla jsou značně nadčasová hlavně svým kritickým postojem, který se objevuje převážně v Malostranských povídkách a Arabeskách. Za zmínku stojí i jeho fejetony, které pobavily řadu čtenářů i za hranicemi naší republiky. Dále ho můžeme považovat za tvůrce sociální balady a ocenění mu patří i za rozsáhlé použití lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká a úvahová) v dílech. Za svého života však zůstal nedoceněn a to hlavně kritikou. O jeho odkaz se začala více zajímat až generace let 90.

Jan Neruda - O měkkém srdci paní Rusky

varianta A

Smrt. Patří k životu a každý se s ní vyrovnává jinak. Pohřeb. Následuje po smrti a všichni lidé, kteří se ho zúčastní, jsou smutní a vzpomínají na zesnulého či zesnulou. Pojďme se podívat, jak autor Malostranských povídek, Jan Neruda, popsal paní, která ráda chodila na pohřby. Byla to opravdu velmi zvláštní osoba. Nebývá zvykem, že někdo považuje pohřby za svůj koníček. Ale budiž. Ovšem to, že ta paní všechny zesnulé docela suverénně pomlouvala, to je nevídané. No posuďte sami, co tato paní Ruska řekla na pohřbu jednoho z malostranských obchodníků, kterého měl každý rád, protože byl milý, usměvavý a k lidem uctivý. Prohlásila: „Nebožák, ale on je na všechno trest boží, na všechno. Vždyť on také nebyl poctivý, nechme to! Kdyby si byl vzal chudou Tondu, s kterou měl přec dítě….“ Není divu, že za to byla vykázána z místnosti a nakonec měla zakázáno účastnit se všech pohřbů.

Typicky romantická postava, kterou paní Ruska bezesporu byla, se ale nechtěla vzdát svého hobby. A jak to vyřešila? „As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.“ Originální a překvapivý konec, se kterým Jan Neruda často pracuje. Tahle zvláštně přece neskončí jen povídka O měkkém srdci paní Rusky, ale třeba i Doktor Kazisvět nebo Psáno o letošních Dušičkách. Na konci se dozvídáme pointu celého příběhu. Jan Neruda se v povídce O měkkém srdci paní Rusky (stejně jako i v ostatních) nechal inspirovat životem. Popisoval příběhy lidí z Malé Strany, kde žil a kde všechny už od malička dobře znal. Stál vždy na straně utlačovaných a nepsal o lidech z vyšších společenských vrstev, ale o obyčejných lidech, kteří byli vždy trochu jiní než všichni kolem nich. Díky tomu si určitě získal mnoho čtenářů.
Když si přečteme povídku o paní Rusce, máme pocit, že ji vypráví malý chlapec, který je někde schovaný a všechno pozoruje. Není to jen pocit. Ten malý chlapec je Jan Neruda. Úplně živě vidí čtenář malého kluka, který, schovaný v ulici, pozoruje plačící paní Rusku vcházet do domu zesnulého, jak stojí nad jeho rakví a pomlouvá ho a nakonec ji vidí, jak vychází z onoho domu se strážníkem. Malé dítě z toho má smíšené pocity a i ty Jan Neruda ve svém díle dokonale zachytil.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že byl autor Malostranských povídek skvělý vypravěč, což jeho kniha potvrzuje. Jestli jste ji ještě nečetli, určitě to udělejte.

varianta B


V povídce ironicky nazvané O měkkém srdci paní Rusky se do zvláštní podoby promítlo osamocení vdovy, která vyhledává pohřby, kde se snaží získat uznání zveřejňováním podrobností, lépe řečeno „drbů“, z nebožtíkova soukromého života. Nedá se však říci, že by byla paní Ruska zlá. Ona to pomlouvání nemyslí špatně. Je prostě jiná než ostatní lidé. A jak ji lidé z jejího okolí hodnotí?
„Ona za to ani nemůže. Je jako pila, rozřeže, co se jí podloží!“ „Měla by platit daň ve prospěch hluchoněmých!“

Vypravěč, asi osmiletý chlapec, do kterého vložil autor mnoho osobních zkušeností ze svého dětství na Malé Straně, nepozorovaně uvádí čtenáře do jednotlivých domácností, na dvůr a pavlače a činí ho tak svědkem rozmanitých událostí (námluvy, svatba, pohřeb atd.). K tomu obvykle přidává vlastní komentář, který vyprávění ještě více oživí.
„Měl jsem jistou titěrnou představu o panu Velši.

V domácnosti jeho nebyl jsem za jeho živobytí nikdy.“

V povídkách jsou kromě vlastních komentářů i jiné zajímavé prvky. Například rozhovory lidí, okořeněné citoslovci a výkřiky, které čtenáře vtáhnou do děje. „Ne? O jé, já tuze dobře.“
„Ano, ano, to je ale tím horší.“
Nebo styl, jakým jsou povídky psané – ich forma, dalším prvkem je kontrast („Pan Velš usmíval se ještě po smrti a při zatlačených očích.“) a vůbec nejzajímavější je asi to, že psal autor povídky tak, jako by chtěl čtenáře vést po falešných stopách. Posuďte sami: „Velš Josef, kupec, byl z nejzámožnějších obchodníků malostranských. Myslím, že měl v krámě svém vůbec vše, co plodí Indie i Afrika,…“ Čtenář si po přečtení tohoto textu pomyslí: „Aha, tak tahle povídka bude vyprávět o nějakém prodavači.“ Ale ono tomu tak není. Je to začátek povídky O měkkém srdci paní Rusky, kde rozhodně není hlavní postavou kupec Velš. A pak je tu pointa, Nerudův oblíbený prvek. Nacházíme ji na konci povídky a dozvídáme se z ní překvapivý konec celého příběhu.
„As po půl roce vystěhovala se ze svého domu a najala sobě byt zrovna vedle Oujezdské brány. Tady musel každý funus kolem. A když šel jakýkoli, vyšla dobrá paní Ruska vždycky před dům a srdečně plakala.“

Povídky malostranské jsou dokladem toho, že si Jan Neruda všímá prostých lidí a věnuje svůj zájem jejich všedním dnům a příběhům. Snad proto, že v nich nachází to, co pokládá za podstatné: pravdu života.



Vlastní názor

Celá knížka se mi vcelku líbila, až na děj prvního příběhu, který se mi zdá trochu nezáživným a až příliš zdlouhavým. Čtení sice díky tehdejším slohu a výrazům není jednoduché, ale po několika stránkách si čtenář na tento styl zvykne. Postavy jsou charakterizovány velmi dobře a realisticky. Jejich vlastnosti a povahy se v povídkách vyvažují a doplňují. Velmi zdařilá se mi taky zdá kresba dobového prostředí a trefné satirické prvky. Knihu bych doporučil někomu, kdo má trpělivost a kdo se zajímá o tehdejší poměry.

-Hastrman

Hastrmanem je justiciár Rybář. Hastrman mu říkali proto, že chodil neustále v zeleném fráčku. Rybář si velice zakládal na jeho sbírce kamenů, o nichž se domníval, že to jsou vzácné drahokamy. Když mu pak profesor kameny ocení, vyhazuje kameny oknem, zoufalý, že se mu rozplynuly sny o pokladech, které zanechá své neteři. Neteř a její muž ho v jeho zoufalém řádění zadrží, aby kameny nechal pro děti.


-Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku

Povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali.

Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel. -Jak to přišlo

Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Toto vypravování je vzpomínka z básníkova mládí. Vypravuje tu, jak se svými několika kamarády vytvořil "pistolový spolek", jehož předáci měli jména po husitských vůdcích; básník sám byl Janem Žižkou z Trocnova. Účelem spolku bylo rozbořit Rakousko. Hoši se dohodli, jak přepadnou stráž v citadele na Belvederu, zmocní se citadely a pak ovládnou celou Prahu. K provedení plánu měli bambitku, ale scházel jim střelný prach. Prach jim měl zaopatřit hokynář Pohorák. Ten peníze od chlapců sice přijal, ale propil je a Rakousko bylo zachráněno.