Hudbou Barokního období je označována hudba vznikající zhruba mezi rokem 1600 a rokem 1750, kdy zemřel Johan Sebastian Bach. Má sklon k monumentalitě, k velkým formám a k mohutnému zvuku. Ve srovnání s předcházejícím obdobím je v Baroku nápadně větší podíl instrumentální hudby a prudce stoupá technika hry. Rozvíjí se melodický horní hlas a smysl pro chápání hudby v souzvucích. Barokní hudba je dnes obyčejně časově nejstarší hudbou, kterou běžně slýcháme. Jednoduchost, melodičnost a výraznost České Barokní hudby byly to, co vytvářelo základy hudebního klasicismu.
Mezi nejvýznamnější skladatele Českého Baroka patří:

Adam Michna z Otradovic (cca 1600 - 1676) - První osobnost české barokní kultury. Narodil se v Jindřichově Hradci, byl básník a skladatel, povoláním byl varhaník a hostinský. Sám objasnil svůj kompoziční záměr slovy: „Tyto písničky jsem zkomponoval tak, aby je mohli zpívat i obyčejní kantoři“. Doznívají zde principy vícehlasu a a uplatňuje se i lidová tradice jednohlasé písně. Svou osobitost uplatnil nejlépe v poezii vánoční (Chtíc aby spal, která později zlidověla). Jeho zásluhou získala kancionální literatura charakter uměleckého díla.

Pavel Vejvanovský (cca 1640 - 1693) - Od roku 1664 je v čele nejstarší zámecké kapely ve službách olomouckého biskupa. V té době už dochází k rozvoji instrumentální hudby. Příznačné pro Vejvanovského je převaha homofonie. Velmi rád komponoval pro sólové nástroje. Byl vynikající trubač, skládal pro housle.

Bohuslav Matěj Černohorský (1684 - 1742) - Narodil se v Nymburce, byl člen minoritského řádu. Nezachovalo se moc jeho děl. Kromě vokální tvorby napsal Černohorský několik hudebně velmi cenných varhanních skladeb. Upoutává v nich svěží zpěvná melodika, která nezaniká ani v polyfonii jednotlivých hlasů.

Jan Dismas Zelenka (1679 - 1745) - Byl odchovanec pražské jezuitské koleje, své konečné uplatnění našel na saszkém dvoře v Drážďanech jako kontrabasista a skladatel. Skládal hudbu chrámovou a neméně významné jsou jeho skladby instrumentální. Stal se významnou osobností i v evropském měřítku. V našich dějinách představuje vrchol české barokní instrumentální hudby.

František Václav Míča (1694 - 1744) - Stál v čele operního centra na zámku hraběte Questenberka v Jaroměřicích na Moravě. Zde se uplatnil jako skladatel. Jeho díla zahrnují i několik oper. Nejvýznamnější z nich je opera „O původu Jaroměřic“ z roku 1730. Předmět jeho tvorby zařazuje Míču také na počátek hudby klasické.