Nejvýznamnější literární památky na našem území do 15. století

Počátky našeho písemnictví
pol. 9. st. – poč. 15. st.

Česká literatura patří k nejstarším v Evropě (přes 1000 let);
kulturní jazyky
· staroslověnština
· latina
· čeština

1) Písemnictví staroslověnské
pol. 9. st.
Velká Morava

pronikání křesťanství
 ze západu (z východofrancké říše, expanze)
 z východu (z Byzance)

863 – příchod Konstantina–Cyrila a Metoděje
(Soluň)
význam
 politický (hráz proti francké expanzi)
 náboženský (křesťanství v jazyce slovanském)
 literární (základ slovanského písemnictví)

staroslověnština – 1. slovanský kulturní jazyk (základ bulharsko-makedonského nářečí z oblasti Soluně)
hlaholice (z malé řecké abecedy) – 1. slovanské písmo, mladší cyrilice (z velké řecké abecedy) – základ azbuky
nejstarší texty – náboženské a bohoslužebné, srozumitelné lidu

Proglas
předmluva k překladu evangelia (Konstantin)
nejstarší dochovaná slovanská báseň; program cyrilometodějské mise
ideová a společenská závažnost:
proklamuje nutnost vzdělanosti, právo na kulturu v srozumitelném jazyce = počátek demokratizace kultury
básnická krása: přenesená pojmenování (zvl. přirovnání), oslovení

ü Kyjevské listy - hlaholicí psaný zlomek misálu (mešní knihy) – v originále
ü Život Konstantina – Cyrila, Život Metoděje - (dříve Moravsko - Panonské legendy) - vrchol literární činnosti pozdně velkomoravského období, obrana díla obou bratří, životopisy
život = vyprávění historické, životopisné, v próze, bez zázračných a fantastických prvků (na rozdíl od legendy)
ü Paterik (Knihy otců) – vyprávění o mniších, vzdělavatelná četba
ü Zákon sudnyj ljudem (pro laiky) – 1. zákoník (platí v něm oko za oko, zub za zub)
ü Nomokánon (církevní předpisy) = právnická literatura
modlitby, překlady částí bible

po smrti Metodějově zákaz staroslověnské bohoslužby; staroslověnská kultura přetrvala jen v Sázavském klášteře (kulturní centrum přemyslovského státu) – do 11. st.

2) Období zápasu dvou kultur
staroslověnské a latinské – 10. a 11. st.

nové kulturní centrum – český přemyslovský stát; kult českého světce – Přemyslovce Václava
nositel vzdělanosti – duchovenstvo
do 11. st. tvorba:
staroslověnská – Sázavský klášter
z 10. st.
Život knížete Václava
prostý styl, srozumitelnost
z 11. st.
tzv. Druhá staroslověnská legenda o sv.

Václavu – (zpracování latinské legendy Gumpoldovy) – styl náročný, typická středověká legenda se zázraky
Pražské hlaholské zlomky (modlitby)

latinská – pražské biskupství (973)
Kristiánova legenda
(Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily)

legenda (z lat. – co má být čteno) – veršovaný nebo prozaický útvar náboženské středověké epiky, vyprávění o životě, skutcích, zázracích, mučednictví světců; původně předčítány při mši v den svátku

historická literatura – anály – v kostele sv. Víta na Pražském hradě

1. česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny – konec 10. st.
staroslověnský původ (zbytky stsl. slov); zpívána při slavnostních příležitostech (funkce hymny)
prosba o mír a úrodu; jednoduchá forma: 8 veršů, bez rýmu a strofického členění

3) Krátké období vítězství latiny a pronikání češtiny
poč. 12. st. – pol. 13. st.

dějepisná próza:
Kosmas,
ü Kronika česká (Chronica Boemorum) – 12. st.
– téma: české dějiny od nejstarších mytických dob; 3 knihy (části)
– autor (1045 – 1125) – děkan svatovítské kapituly, vzdělanec
– prameny:
 nejstarší příběhy z doby pohanské (”bájné podání starců”)
 vyprávění pamětníků
 zážitky Kosmovy
– styl:
živé vypravování, přímá řeč (dialogy), podrobné charakteristiky postav, citáty z římských autorů, próza prokládána časoměrnými verši; zábavné historky, líčení bitev  dílo nejen historické, ale i umělecké (herojská kronika)  cesta k zesvětšťování literatury
– 1. dílo kronikářského typu (3. kniha), 1. dějiny národa
– vlastenecký ráz (Kosmas myslí česky  bohemika = česká slova v latinském textu)
– tendenční dílo – straní katolické církvi, zachycuje úspěchy Přemyslovců, chybí záměrně zmínka o slovanské vzdělanosti

kronika – literární žánr, popis jednotlivých událostí v chronologickém sledu;styl prostý, věcný

pronikání češtiny – glosy (vpisy do latinských rukopisů, poznámky, překlady), např. Svatořehořské, Vídeňské
2. česká duchovní píseň Svatý Václave
přelom 12. a 13. st.
– světec zobrazen jako rytíř
– vyspělejší forma: 3 sloky, složitější styl i nápěv; básnické přívlastky, verše se zvukovou shodou (asonance)
– z písně duchovní se stala slavnostní a válečná, později vlastenecký prosebný zpěv za celý český národ

4) Vznik česky psané literatury
přelom 13. a 14.

st.
vrcholný středověk, vláda posledních Přemyslovců a Lucemburků

proces:
 demokratizace a zčeštění literatury
 laicizace (zesvětštění) – autoři nejen kněží; témata nejen náboženská

zvláštnosti staročeských památek:
 výlučné postavení verše (vliv ústní lidové slovesnosti, ústní šíření literatury, určena pro poslech – neznalost písma)
 nezájem o původnost námětu (cizí prameny)
 zlomkovitost
 anonymita autora
 obtížná datace

žánry:
 duchovní lyrika (Ostrovská píseň, Kunhutina modlitba)
 duchovní epika (legendy; např. o sv. Jiří)
 světská lyrika
 světská epika (epos, kronika)
 sociální satiry
 drama
 zábavná a odborná próza

a) Literatura počátku 14. stol.

ü Alexandreis – přelom 13. a 14. stol.
– neznámý autor, šlechtic
– téma: oslava makedonského krále Alexandra Velikého  ideál středověkého panovníka (zobrazen jako rytíř);
české prostředí, vojenská taktika i jména
– forma: rytířský epos, čeština, 8slabičný verš, gnómická trojverší (průpovědi)
– kompozice: předmluva, výklad Alexandrova původu, hrdinské činy, smrt, marná cesta za světovládou a slávou
– předlohy: latinská a německá
– rozsah: asi 9000 veršů (zachovala se třetina – 9 zlomků)

ü Dalimilova kronika – poč. 14. stol.
– nejstarší česky psaná veršovaná kronika (přístupnost, obliba)
– autor neznámý (název je omyl z 16. st.), nižší šlechtic
– straní nižším vrstvám, proti přívalu němectví hledá spojence v českém sedláku (viz Oldřich a Božena), národní zájem – uvědomělé vlastenectví
– téma: dějiny od nejstarších dob do r. 1314
– forma: prostý vyprávěcí sloh, zajímavost děje, přístupný jazyk

b) Literatura doby Karlovy – 2. pol. 14. st.
rozkvět českého státu (jádro světové říše, styky Prahy s kulturní Evropou)
vznik pražského arcibiskupství (1344), založení pražské univerzity (1348), stavitelské památky (gotika)

literatura latinská: Karel IV. ü Vita Caroli (vlastní životopis)
ü Maiestas Carolina

literatura česká (převažuje):
legendy
dvojí styl
 zájem o současný život, skutečný svět; srozumitelná,přístupná forma (Legenda o sv. Prokopu)
 úsilí o výlučnost, exotičnost; vybroušená náročná forma (Život sv. Kateřiny)

počátky dramatu:
ü Mastičkář
– zlomek velikonoční hry (latinský podklad)
– námět: 3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo
– obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků
– postavy: mastičkář Postrpalk (vzdělaný, zištný) a pomocník Rubín (lidový, výřečný – vychvaluje léky)
– charakteristika jazykem (knižní × hovorový, až vulgární)
– střídání veršů českých a latinských – makaronismy

zábavná próza – rytířská epika
ü např. Tristram a Izolda, Trójanská kronika
světská lyrika – milostná píseň (trubadúři)
ü např.

Dřěvo sě listem odievá, Závišova píseň s přírodními motivy
sociální satiry – (kritika ze stanoviska nižších vrstev)
ü Píseň veselé chudiny (o bídě;vtip, ironie) = žákovská, vagantská poezie
ü Podkoní a žák (spor studenta a panského služebníka o tom, kdo se má lépe; ironie a trpkost); forma dialogu, živý, přístupný jazyk
ü Zanechme učení – studentská hymna
ü Žebravá píseň – český verš je parafrází (parodií) verše latinského
duchovní lyrika
ü Modlitba Kunhutina – čerpá z českých dějin

ü Satiry Hradeckého rukopisu
– autoři neznámí (i z měšťanstva)
– poprvé kritika nedostatků světských i církevních, obraz měšťanského života
o Desatero kázanie božie – veršované kázání, útok na hříšníky; autor jim vyhrožuje formou přirovnání (osud trubců v úle)
o Satiry o řemeslnících a konšelích – kritika nepoctivosti a okrádání; výhrůžka méně útočná (peklem)
o bajka O lišce a džbánu – veršované exemplum (krátké vyprávění s poučením)

Smil Flaška z Pardubic
ü Nová rada – alegorie; zvířata radí lvovi = rada králi, jak má vládnout (ideál panovníka podle představ vysoké šlechty)

odborná próza:
kronika Přibíka Pulkavy z Radenína
slovníky – mistr Klaret
právnické spisy – Ondřej z Dubé

5) Literatura předhusitská a husitská
konec 14. st. – pol. 15. st.
prohloubení rozporů ve společnosti, odpor proti náboženskému a mravnímu úpadku katolické církve  úsilí myslitelů a kazatelů o nápravu (reformu); rostoucí zájem o bibli (vzor pro mezilidské vztahy)  úplný překlad do češtiny
mizí: duchovní a rytířská epika (světec a rytíř) = vysoký styl
středověké drama
světská lyrika
v popředí:
satira (kritika nedostatků)
duchovní píseň (možnost účasti lidu; má funkci nejen modlitby, ale reaguje na otázky praktického života)
traktát (učené pojednání, středověká náboženská úvaha)
kronika
kázání (působivost živého slova, funkce informační a agitační)
změna: česká literatura = literatura psaná česky, určena Čechům
převládá prostá forma, srozumitelnost
vrcholí proces
 počešťování literatury (čeština i v oblasti teologické a správní)
 demokratizace (literatura pro lid)
 laicizace (zesvětštění, sepětí s dobovými problémy)

a) Předchůdci Husovi
– většinou kazatelé, usilují o nápravu společnosti na podkladě náboženském
Matěj z Janova – učenec, latinské spisy
Konrád Waldhauser – kazatel německého patriciátu a univerzitních studentů (pozván Karlem IV.)
Jan Milíč z Kroměříže – český kazatel, nejradikálnější, zřekl se bohatství; největší vliv na chudinu
– centrum kazatelství – Betlémská kaple
Tomáš Štítný – laik (bez teologického vzdělání), zchudlý šlechtic, zeman
o náboženských otázkách píše česky (= pro lid); vliv Milíčův
sborníky traktátů:
ü Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (o dokonalém životě)
ü Řeči besední (o základech věrouky)
ü Řeči sváteční a nedělní (výklad částí evengelia)
usiloval o zharmonizování společnosti, o nápravu chyb
význam:
1. klasik české naučné prózy
zpřístupnil nejvyšší soudobou vzdělanost širšímu čtenářstvu
věcné, srozumitelné vyjadřování, dokonalý jazyk

b) Literatura období příprav husitského hnutí
Mistr Jan Hus (asi 1370 – 1415)
Husinec u Prachatic; z chudé rodiny; studium na pražské univerzitě  univerzitní mistr (1396), vysvěcen na kněze (1400), pak rektor univerzity
– v jeho osobě se spojuje učenecké i lidové křídlo proticírkevní opozice (teorie i praxe); kazatel v Betlémské kapli
– ovlivnil Václava IV.  vydán Kutnohorský dekret (1409), omezující vliv cizinců na pražské univerzitě
v Kostnici – vězněn, jako kacíř 6. 7.

1415 upálen
– spory s církví:
 pro obhajobu názorů anglického reformátora Johna Wicliffa
 pro vystoupení proti odpustkům a kritiku církve (bohatství, rozmařilost, mravní zkaženost); pronásledován, dán do klatby, vypovězen z Prahy; kázal pak na Kozím Hrádku a na Krakovci
 na církevním koncilu (sněmu

latinsky – pro učence
ü zejm. spis O církvi (De ecclesia) – popírá papežovo postavení, hlavou církve je Kristus a příslušníkem jen ten, kdo nemá hřích)
česky – pro lid
ü Výklad Viery, Desatera a Páteře – výklad tří modliteb, úvahy o mravním životě a kritika společnosti
ü Knížky o svatokupectví – ostrá kritika církve, jejího bohatství, zištnosti, prodávání odpustků; doklady ze současného života
ü Postila – výklad části evangelia formou kázání nebo traktátu (z lat. post illa verba, tj. po oněch slovech, tj. slovech evangelia)
ü Dcerka – o správném životě žen a dívek
ü listy z Kostnice – promluvy k čtenáři (obdoba kázání)

Husův vliv na vývoj českého pravopisu:
ü je zřejmě autorem spisu O pravopise českém (De orthographia bohemica)
místo pravopisu spřežkového zavedl pravopis diakritický (rozlišující, tj. se znaménky); dlouhé samohlásky označoval čárkou, např. á, měkké souhlásky tečkou (tzv.

nabodeníčko), např.ż; dbal o správnou výslovnost, odstranil archaismy, nahrazoval německá slova českými

Hus jako mluvčí lidu
 urychlil vyvrcholení odporu proti církvi
 odhaloval příčiny společenských nedostatků

Jan Želivský – kazatel a mluvčí pražské chudiny

c) Literatura v době husitských bojů
rozvoj lidového zpěvu – husitské chorály (= jednoduchý sborový zpěv) v Jistebnickém kancionálu (zpěvníku), zvl.:
ü Ktož jsú boží bojovníci
– nejen píseň náboženská, ale vojenská, bojová
– cíl: povznést sebevědomí, dodat odvahu, statečnost, požadovat kázeň, sjednotit k boji
– prosté výrazové prostředky, působivý nápěv
ü Povstaň, povstaň, veliké město pražské
– píseň Prahy s výzvou k boji proti Zikmundovi
ü Žižkův vojenský řád – zápis východočeského bratrstva, kázeňský řád s vysokými morálními požadavky, stejnými povinnostmi pro všechny a s tvrdými tresty; přijat na sněmu v Německém Brodě 1423

Vavřinec z Březové
ü Píseň o vítězství u Domažlic (historická báseň, dokument), Husitská kronika (próza, latinsky)

Budyšínský rukopis – tři veršované polemické skladby proti Zikmundovi: Žaloba Koruny české, Porok (= výtka) Koruny české, Hádání Prahy s Kutnou Horou (alegorie, střetnutí přívrženců husitství s nepřáteli)

polemika – spor, vzájemné vyvracení názorů protivníků

d) Literatura doby polipanské
po porážce husitů u Lipan 1434
v popředí literární polemika:

Petr Chelčický (1390 – 1460) – zeman, samouk, kritik společnosti
obhajoval pasivitu (”neodporovat zlu násilím”), pokoru, chudobu; odmítal potřebu vyššího vzdělání i instituci státu
ü aktát O trojím lidu – odsuzuje středověké dělení společnosti na tři stavy (kněžský, vojenský a robotný)
ü traktát Sieť viery pravé – kritika církve, hromadění majetku; touha po spravedlivé společnosti, představa ideální církve
ü kázání s úvahami Postila

Na základě myšlenek Chelčického vznikla v r. 1457 jednota bratrská (Řehoř Krajčí, Kunvald v Orlických horách); kritizována katolíky i husity

literatura zábavná:
zvl. za Jiřího z Poděbrad – oživení kulturních a politických styků, (české poselstvo krále Jiřího do ciziny)
ü Deník Václava Šaška z Bířkova – o cestě Lva z Rožmitálu s družinou po západní a jižní Evropě (viz Jirásek, Z Čech až na konec světa).