Ústní lidová slovesnost

Prvopočátky ústní lidové slovesnosti souvisejí s potřebou dávných lidí sdělovat si různé zkušenosti, získané při styku s přírodou, vysvětlovat si různé jevy a předávat je dalším generacím. Rozvíjela se proto ve všech částech světa, u všech národů, a to v dobách, kdy znalost písma byla omezena jen na společenské špičky. To je také důvod, proč pro velkou část národa představovala vůbec jedinou kulturu.
Základem ústní lidové slovesnosti je slovo, představující určitou hodnotu, událost, čin. Do rozvoje písma mělo slovo velikou hodnotu, od té doby však jeho hodnota silně devalvovala. Později se mnozí spisovatelé snažili slovu jeho hodnotu vrátit - ale nemohli mu ji vrátit úplně.
Folklór je kulturní proud, který se vyvíjí nezávisle na umělé tvorbě, i když z ní může přijímat podněty. Je ale základem pro literaturu, i pro umělou tvorbu. Protože jde o kulturu přirozenou, zachovávající si svůj určitý ráz, sloužila v dobách, kdy se ocitla literatura ve špatné situaci (např. po bitvě na Bílé hoře), jako zdroj inspirace i jazyka.

Členění folklóru
Českou slovesnost lze členit na několik skupin: národní píseň, která má povahu lyriky, národní pohádku, ta má povahu epiky, lidovou hru, která se vyvinula z církevních obřadů, a případně sem lze řadit i pololidovou tvorbu - zlidovělá píseň, což je umělá píseň, která postupně zlidověla. Určitou českou specialitou je absence bohatýrského eposu, která v minulosti zavdávala ke komplexu méněcennosti české literatury (běžně totiž je bohatýrský epos jádrem slovesné epiky). Místo bohatýrského eposu máme zbytky epiky - tzv. kmenová vyprávění česká - a velice bohatou lyriku (viz rčení "co Čech, to muzikant").

Slovesnost má poměrně dlouhou řadu žánrů:
pranostiky založeny na sledování počasí (např.: "Svatá Anna, chladno zrána.")
pořekadla vyjadřují životní zkušenost, bez mravního naučení (např.: "Hrách na stěnu házet.")
přísloví obdobně jako pořekadla vyjadřují určitou situaci či zkušenost, ale přidávají mravní ponaučení (např.: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadne.")
pohádky (báchorky) epický žánr slovesnosti, který má poutavý děj, v němž statečný a dobrý hrdina vítězí nad zlem s pomocí nadpřirozených bytostí nebo zázračných předmětů, není časově ani místně situovaná, její rámec tvoří ustálená spojení, která ještě zesilují časovou a místní neurčitost; dlouho se šířily pouze ústně (jako i např. pořekadla apod.), než byly v 18. - 19.

století sesbírány a sepsány, existují však i pohádky umělé; v období baroka vznikaly pohádky, kdy prostý člověk vítězí nad tyranickým pánem, a typickou pohádkouvou postavou této doby je český Honza
písně mají většinou lyrickou povahu, ale existují i písně epického rázu (např. hrdinské písně - ruské byliny); zvláštní povahu mají kramářské (jarmareční) písně, která zaznamenala největší rozvoj v 16. - 19. století, kdy potulní kramáři šířili jejich texty a zpívali je na jarmarcích; mívaly většinou mnoho stop, bývaly doprovázeny např. flašinetem a někdy byly doplněny obrázky, opěvovaly nějakou aktuální událost
balady stojí na rozhraní všech tří žánrů, lyriky, epiky i dramatu, převládají ale prvky lyricko-epické
pověsti obsahují určitý historický fakt, který se během doby za působení tvůrčí fantazie obměňuje; existuje mnoho druhů pověstí, např.: národní (o praotci Čechovi), hrdinské (o Žižkovi), rodové (bílé paní), místní a legendární (týkaly se zázraků a byly často inspirovány oficiální tvorbou)
proroctví úzce souvisí s pověstmi, vyjadřuje naděje v lepší budoucnost
knížky lidového čtení mají dobrodružný děj, kdy dobro vítězí nad zlem (např.: Povídky o Palečkovi)
Později se objevuje i pololidová tvorba, která vychází z oficiálního vzoru, ale posluchač si pro sebe téma upraví, aby ho nějakým způsobem více oslovovala. Patří sem např. tzv. intermédia (interludia), která vznikala hojně v barokním období, kdy se oficiální církevní tematika zpracovala v lidovém duchu (např. Václav František Kocmánek: Rakovnická vánoční hra). Lidové hry nebyly vždy náboženského tématu (nejčastěji velikonoční nebo vánoční), ale i dobrodružné (také často ovlivněné umělou literaturou) a loutkové. Vznikaly i zpěvohry patrně jako důsledek inspirace operními představeními na šlechtických zámcích.

Sběratelé slovesnosti:

Karel Jaromír Erben
sbíral české pohádky (České pohádky) i další žánry lidové slovesnosti (Písně národní v Čechách, Prostonárodní české písně a říkadla); patřil též k největším odborníků na slovanský folklór a vytvořil si mytologickou teorii folklóru, na níž založil svou činnost

Božena Němcová
byla velice inspirována lidovým prostředím, v němž ostatně vyrůstala; neomezila se jen na tvorbu děl představujících především ideál "dobrého člověka", ale i sbírala pohádky (např. Národní báchorky a pověsti, Slovenské pohádky a pověsti)
Kromě sebraných děl ústní slovesnosti vznikala nová inspirovaná lidovou předlohou. Pohádky psal např. Karel Čapek, Jiří Wolker nebo Hans Christian Andersen. Na základě lidové slovesnosti vznikaly i tzv. ohlasy napodobující lidová díla - největším tvůrcem těchto ohlasů byl František Ladislav Čelakovský (Ohlasy písní ruských, Ohlasy písní českých).