Kulturní proudy 15.- 18. st. - svět

Renesance a humanismus
poč. 14. st. (v Itálii) – poč. 17. st.

z fr. la renaissance (= znovuzrození), z lat. humanus (= lidský)

vliv zámořských objevů đ vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunabule – prvotisky (do r. 1500)

znaky:
o znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru
o nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání
o kult smyslů a rozumu (proti kultu víry)
o pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly)
o rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny)
o v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
o mnohostrannost umělců: např.

Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění
o v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

Itálie

Dante Alighieri (1265–1321)– Florenťan; kritik doby, vyhnanec
– epická báseň Božská komedie
– 3 části: Peklo, Očistec, Ráj
– námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem
– průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)

– forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)
– renesanční znaky:
o trest za lidské viny
o láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra)
o touha člověka (autora) po poznání
o láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie
o střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici)

Giovanni Boccaccio (1313–1375) - zakladatel novodobé prózy
– soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy
– forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav
– renesanční znaky:
o zcela světská témata (např. láska, nevěra)
o kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti ap.
o žena jako rovnocenný partner muže

Francesco Petrarca (1304–1374)– básník lásky a pozemského života
sbírka Sonety Lauře
renesanční znaky:
o milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika)
o skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest)
o forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým(kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa

– vliv na Kollára, Vrchlického, Machara, Nezvala

Francie
15. – 16. st.

Poezie:
François Villon (1431 – po r. 1461)– 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby)

básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz)
– obraz vlastní bídy, kritika společnosti
– protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada)
marnost × touha po životě
ctnost × pohrdání, otrlost
vtipnost a výsměch × vážnost
radost × zoufalství
– forma: francouzská (villonská) balada
– lyrická báseň
– 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů
– refrén
– 2 – 3 rýmy
– vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha

próza:
François Rabelais (1494–1553) - původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů)
– vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) đ groteskní nadsázka
– výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít
– prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života)
– vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy

Pierre Ronsard (1524–1585) – autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů

Michel de Montaigne (1533–1592)– tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování

Španělsko
6. a 17. st.

– zlatý věk španělského písemnictví
vrcholná velmoc, největší koloniální stát

drama:
Lope de Vega (1562–1635)
hra Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice)
obraz odboje proti zvůli a útisku
námět: komtur Gomez zabit za své provinění,
vesničané však přes mučení nevydali mstitele

próza:
pikareskní román Lazarillo z Tormesu (anonym) - hrdinou je pícaro – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý) jako průvodce společenských vyděděnců đ kritika společnosti

Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616)
rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (2 díly)
titulní hrdina – chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek (směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí) đ touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.) = přežitek (nemožné nelze prosadit)
× zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí
význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti
vliv na Dyka, Vančuru aj.

Anglie
14. a 16. st.

poezie:
Geoffrey Chaucer (asi 1340–1400)
veršované Canterburské povídky – obraz soudobého anglického života

drama:
William Shakespeare (1564–1616) – světový dramatik, básník
autor asi 36 her a sbírky sonetů
historické hry (z dějin antických, anglických, francouzských, např. Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III.)
komedie (např. Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojanské; zvláště energické, optimistické postavy žen)
tragédie: Hamlet, kralevic dánský
– rozpornost hrdiny: touha uskutečnit ideály × pocit povinnosti potrestat zlo đ touha po činu, ale nerozhodnost
– úvahy o smyslu života, lidské existence; pochybnosti
Othello
– typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
Romeo a Julie
– o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů)
– boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu

shakespearovské drama – znaky:
o neomezenost látky, času, místa
o obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.)
o postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff)
o příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná)
o komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických
o jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk
o vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví
o blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš

Baroko
17. století

období válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě, proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa ap.;
růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka
znaky:
o nedůvěra v rozum, absolutizace víry
o odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru
o mysticismus, duchovnost (pravda je člověku zjevena)
o naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti)
o monumentalita – snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka
o zásada kontrastu đ dramatičnost (např.

krutý ďábel × milostivý Bůh, zlo × dobro, chudoba člověka × nádhera chrámů, hrůzy válek × nadpozemský ráj)

v architektuře:
– kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty)
– křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů)
– mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika
– vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy; morové sloupy na náměstích
– Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše), Jan Santini

v sochařství:
– sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta; Matyáš Braun (sochy neřestí a ctností na Kuksu), Ferdinand Brokoff

v malířství:
– šerosvit (kontrast světla a stínu); vlámský malíř Rubens, holandský Rembrandt, v Čechách Karel Škréta (portréty), Petr Brandl (oltáře), Slovák Ján Kupecký

v hudbě:
– varhanní hra, fuga, opera; J. S. Bach, G. F. Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček – předchůdci Mozartovi; chrámové skladby F. X. Brixiho, J. J. Ryby

v literatuře:
– aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika; využití obraznosti, alegorie symbolů

Itálie
básník Torquato Tasso (1544–1595) nábožensko – hrdinská epopej Osvobozený Jeruzalém (téma křížové výpravy)

Španělsko
dramatik Pedro Calderón de la Barca (1600–1681)- autor filozofických a symbolických her, např. Život je sen

Anglie
básník John Milton (1608–1674)- epopej Ztracený ráj – duchovní epos na biblické téma (o Adamovi a Evě, o prvotním hříchu)

Německo
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621–1676), román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka)

básník Andreas Gryphius (1616–1664)– převaha motivů hrůz ze smrti, zániku

Klasicismus
2. pol. 17. st., 18. st.
(z lat. vynikající, vzorný)

znaky:
o jednotné principy a pevný řád
o rozumová kázeň (cit podřízen povinnosti a rozumu × baroko)
o krása je v pravdě a v obrazu přírody
o vzor – antické umění
o literární žánry
· vysoké (óda, epos, tragédie) – o životě vysokých vrstev, např. vladařů, vojevůdců; rýmovaný verš
· nízké (komedie, fraška, bajka, satira) – postavy neurozené, náměty ze současnosti; verš i próza
o klasicistické drama dodržuje 3 jednoty: místa, času a děje (Aristotelés)

v hudbě: F. J. Haydn, W. A. Mozart, L. van Beethoven

Francie
17. st. (absolutistický stát Ludvíka XIV.)

tragédie:
Pierre Corneille (1606–1684)– Cid
základní konflikt: povinnost a čest × cit a láska
Rodrigo (smysl pro čest, mravní čistotu; vznešenost a odvaha) × Xiména (přes lásku k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce)
alexandrin = rýmovaný jambický 12slabičný verš s přerývkou po 6. slabice se střídá s 13slabičným veršem

Jean Racine (1639–1699), Faidra – osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi; důraz na psychologii postav

komedie:
Moliére (1622–1673)– vl. jm.

Jean-Baptiste Poquelin – klasik světové komedie
– kritický pohled na skutečnost, satirický obraz nedostatků, výsměch lidským slabostem; smírné řešení konfliktu; hrdinové pojati satiricky i humorně (sympatie diváků)
– politická satirická hra
Tartuffe – na pokrytectví a církev
hlavní postavy:
bohatý měšťák, důvěřivý slaboch Orgon; bezcharakterní, zištný, vychytralý pokrytec a podvodník, náboženský fanatik (”svatoušek”) Tartuffe;
Kleantes, prozíravý bratr Orgonovy ženy
jazyk: verš i próza, prostá mluva
– kritika záporných lidských vlastností:
hra Lakomec – lichvář Harpagon, schopný pro peníze obětovat všechno
Don Juan – pokrytecký šlechtic; kritika rozmařilosti
Misantrop – nepřítel lidí; kritika vypočítavosti šlechty
Zdravý nemocný – útok na šarlatánství, sobectví, pokrytectví lékařů

bajky:
Jean de La Fontaine (1621–1695) – 12 knih Bajek; příběhy zvířat – nositelů lidských vlastností (pokrytectví, lstivost, intriky)

Itálie
tzv. commedia dell'arte – národní veselohra; všední problémy zachyceny ironicky, výstižně zobrazeno měšťanské prostředí; herci měli jen tzv. scénář, na scéně improvizovali; dialog doplňován komickou pantomimou; stále stejné postavy (masky)

Carlo Goldoni (1707–1793)– Sluha dvou pánů, Poprask na laguně, Mirandolina aj.

Osvícenství
18. st.
znaky:
o navazuje na renesanci, rozvíjí tradice racionalismu, optimismu; kritika absolutismu a reakce
o důvěra v ”osvícený” rozum (poznaná pravda), prosazuje svobodu myšlení a rovnost
o sepětí osvícenství s literaturou: spisovatelé byli zároveň vědci, filozofy, historiky, publicisty

Francie
zvlášť výhodné podmínky (boj proti absolutismu)

François Voltaire (1694–1778)
– historik, filozof, dramatik, básník, prozaik, publicista
– jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu
– próza Candide neboli Optimismus – filozofický román o hledání lidského štěstí (putování hlavního hrdiny a jeho sluhy světem)

Charles de Montesquieu (1689–1775) – kritik doby
román Perské listy (Peršanova cesta do Evropy za vzděláním)

tzv. encyklopedisté – mladší generace
– vydali Velkou encyklopedii – souhrn dosavadního vědění
např. matematik d'Alembert

filozof Denis Diderot (1713–1784), autor románu v dopisech Jeptiška (autobiografie dívky přinucené vstoupit do kláštera) a románu Jakub fatalista (o otázkách společenské morálky; dialog bodrého sluhy s pánem)

Anglie
Daniel Defoe (1660–1731) – dobrodružný román Robinson Crusoe (o ztroskotanci na pustém ostrově); vztah člověka k přírodě, oslava lidské práce, aktivity

Jonathan Swift (1667–1745)– filozofický satirický a utopický román Gulliverovy cesty (kritika poměrů v Anglii a představa ideální společnosti)

Dílo obou autorů je spojováno s počátky realismu v Anglii.