Život mu vepsal do tváře léta samoty strávená v souladu s přírodou, léta svobody a nikdy nekončící volnosti stranou od lidí. Jeho drsnou povahu podtrhovala také hluboká jizva táhnoucí se od levého oka přes celou tvář vypovídající o nebezpečích ukrytých zde v džungli. Ačkoli z něj sebevědomí přímo vyzařovalo, byl zamlklý a ve chvílích odpočinku se stranil naší přítomnosti. Jediný s kým si rozuměl, byl jeho pes Sid, se kterým posedával opodál, a jeho temně hnědé oči si nás měřily nedůvěřivými, někdy až opovržlivými pohledy.
Jak jsem tak zadumán kráčel za skupinou, ani jsem si nevšiml, že se náhle kolem nás rozprostřela prostorná mýtina. „ Tady pro dnešek přenocujeme“, vytrhlo mne z víru myšlenek rozhodnutí našeho průvodce. Mým očím se naskytl obrázek jako z pohádky. Takřka kruhový palouček pokrytý svěžím travnatým porostem svíraly ze všech stran mohutné hradby pralesa a skláněly se nad touto oázou, jejímž středem probublával křišťálově čistý potůček pohrávající si s oblázky v proudu. Okouzlen tímto pohledem jsem si však uvědomil, že se šeří čím dál rychleji, a tak došlo na stavbu stanu. Než se mi podařilo s menšími těžkostmi dokončit přípravu mého provizorního příbytku, který toho, co se týče pohodlí, moc nabídnout nemohl, opodál zapraskal oheň a za malou chvíli se paloukem ozářeným plameny, lačně olizujícími nasbírané dřevo, linula vůně ohřívaného masa. Konzervy sice žádné velké pochutnání neslibují, ale dnes to všem bylo jedno. Na nějakou rozpravu u ohně neměl také nikdo, po celodenním vyčerpávajícím pochodu pralesem, ani pomyšlení, a tak se všichni odebrali do svých stanů dát trochu odpočinout zmoženým svalům. Jen náš průvodce se uložil se svým Sidem kousek od popraskávajícího ohně.
Uvelebil jsem se ve stanu, ale vytoužený spánek stále ne a ne přijít a vysvobodit mne z bezduchého bdění. Mezitím již pohltila krajinu černočerná tma a prales se začínal probouzet do svého nočního života s ještě podivnějšími zvuky, než jaké byly slyšet ve dne. Tu a tam zazněl odněkud z houštin děsivý skřek, při kterém se člověku ježily vlasy na hlavě a srdce bilo jako o život. Přihrnul jsem si spacák až k nosu. Pojednou se však do těchto zvuků vmísilo cosi, cosi zcela cizího. Bylo to psí štěkání náhle ukončené krátkým zavytím. „Něco je v táboře“, napadlo mne! S notnou dávkou přemáhání jsem se odhodlal zjistit, co Sida vyděsilo. Pomaloučku rozepínám zip stanu. Vylézám ven. Z temně modrého nebe pokrytého tisíci hvězdami dopadají na palouk pramínky bílého měsíčního světla jako ty nejjemnější hedvábné nitky, ve kterých stíny splétají ty nejroztodivnější obrazy vystupující z temnoty noci. Je úplněk.