Odvracím oči od bílého kotouče a pátrám po okolí. Z pralesa vystupuje závoj mlhy halící mýtinu do lehkého oparu. Oheň už dohořel a po plamenech tančících v lehkém vánku zbyly jen rozžhavené uhlíky. „Ale“, hrklo ve mně! Nechápavě zírám k ohništi. Náš průvodce! Je pryč! Zmizel! Můj obličej ztuhl v nehybnou grimasu! Něco ho odtáhlo do džungle a teď si to pod rouškou tmy pochutnává na jeho mase! Není pochyb! Řev pralesa se jakoby zesílil. Vyděšeným pohledem zkoumám zbytek tábora, avšak nevidím nic neobvyklého. Počkat! Ten stín! Tam na druhé straně u lesa! Ještě před chvílí tam nebyl! V tom okamžiku se to celé dalo do pohybu! Strachy ani nedýchám! Přimražen hledím na to černé protáhlé tělo, které se jako temný přízrak neslyšně plíží nocí, jako ztělesnění samotné temnoty, samotného ďábla. Je to duch pralesa, posel z pekel. Černý panter! Zastavuje se! Náhle, jakoby věděl o mé přítomnosti, prudce otáčí hlavu mým směrem a zabodává do mne svůj zuřivý pohled zosobňující samotnou nenávist plápolající jako oheň, který spaluje mou touhu po jakémkoli pohybu. Najednou vycení své dlouhé bílé zuby. Měsíční zář dává vyniknout jejich vražedné dokonalosti. Na těle cítím divný chlad a nohy mi svazuje děs stojící několik desítek metrů přede mnou. Už jen silou vůle lezu do stanu pro pušku. „Já tě dostanu, ty ďáble!“, zní mi v hlavě a najednou mám odvahy na rozdávání. Už stojím venku. Ale panter? Jako by se vypařil! Bezmyšlenkovitě vykračuji dál. Pomaloučku se blížím k místu, kde jsem onoho posla z temnot viděl naposled. Se zbraní připravenou vyřknout ortel smrti mi stouplo sebevědomí, ale přesto není můj krok nejjistější. Nikde nic! Polykám naprázdno. Jdu ještě blíž. A ještě. Už jsem skoro pod tím stromem. Už jen pár kroků. Praskání větviček! Kde! přímo za mnou! V mžiku se otáčím! Leknutím mi padá puška na zem! Vždyť je to průvodce. Mým tělem se rozlévá úleva. Ale proč na mě míří? Zbláznil se! A teď mě chce zabít! Je to tak! Zavírám oči! Do temné noci vyšlehne výstřel! „Nic necítím. Asi už jsem mrtvý“, říkám si a se strachem otevírám oči. Stojí tam jako před tím. Náš průvodce, ale s potutelným úsměvem ve tváři. Cítím, jak mi něco stéká po rameni. Krev! Malé teplé kapky dopadají svrchu na mé rameno a rozstřikují se mi až na tvář. „Co to k čertu...“ nestihnu ani doříct, když přede mne shora spadne bezvládné tělo pána džungle, černého pantera. Tak skutečné a bezbranné. Najednou je mi toho majestátního tvora až líto. Jak malicherně skonal a z těla mu pomalu vyprchává život.