Pohledem se vrátím zpět k průvodci.„ Kde je Sid“, ptám se. V tu chvíli se mlčky otočil a pomalu odkráčel k ohništi a já najednou poznal, že ztratil to poslední, co na světě měl.
Svítá. Konečně. Myslím, že nejsem jediný, pro koho byly sluneční paprsky vysvobozením z probdělé noci. Tentokrát je při našem pochodu hrobové ticho a všem je našeho průvodce líto. Vždyť co je na světě horšího než ztráta přítele. Ale život plyne dál jako řeka, a i když ji přehradíme, vždy si najde novou cestu, jak pokračovat ve své nekonečné pouti.