Vládce noci (rozprávanie)

Nervózně chodím po místnosti. Mé oči těkají na všechny strany a hlavou mi víří nespočet myšlenek. Dnes je ten den, na který jsem čekal celý svůj život. Pohledem zavadím o ostatní účastníky naší vědecké expedice, ale ti se zdají být naprosto klidní a vše berou jako samozřejmost. Aby taky ne, když většina byla v pralese tolikrát, že je nějaká další výprava jen tak nerozhodí. Ale já, já jdu dnes poprvé! Konečně spatřím na vlastní oči to, co jsem do této chvíle znal jen z knížek a filmů.
Zelený ráj plný tísnivého šera probodávaného slunečními paprsky, jež se dokázaly probít nekonečnou hradbou vegetace až k zemi, do tajemné říše pralesních tvorů, jejichž přítomnost můžeme jen tušit, a kde má člověk pocit, že každý jeho pohyb sledují z temných zákoutí tisíce slídivých očí a baví se nad jeho strachem a pocitem stísněnosti ještě umocněným podivuhodnými zvuky vycházejícími z příšeří všude kolem, které rozbouří jinak poklidnou hladinu fantazie, z jejichž hlubin se začnou vynořovat výplody našich nejdivočejších představ, tvorové ztělesňující smrt s krví podlitýma očima zářícíma do tmy, kteří nabývají až děsivě hmotných tvarů, čekající na ten pravý okamžik, kdy vyrazí ukojit svou touhu po čerstvém mase. Člověk, s nervy rozdrásanými až na pokraj šílenství, je občas zahlédne mihnout se za zeleným závojem listů pokrytých perlami vodních kapek nebo cítí jejich spalující pohled ukrytý kdesi ve větvoví prastarých velikánů. Stačí se neopatrně prodírat zelenou masou, když náhle ucítíte, jak se vám cosi prudce zaťalo do ramena! Už vás má! A jen tak nepustí! Ztuhlým tělem, kde by se krve nedořezal, proběhne vlna děsu! I když se chcete dát do běhu, nejde to. Před očima máte vzdalující se skupinu. Strach ochromuje vaše smysly, ale vzrůstající beznaděj vás vybičuje k srdceryvnému výkřiku: „Pomóc!“
„Nehraj si s tou liánou a pojď“, zazní z čela skupiny. Z hrubého sebevědomého hlasu jde cítit jistá dávka pobavení. Sklesle odhazuji rostlinu, která mě zbavila posledního zbytku důstojnosti a vykračuji za ostatními. „Už se začíná stmívat a my ještě nemáme vhodné místo k přenocování“, zaznívá z úst našeho průvodce. „Musíme si pospíšit“, dodává.
Byl to velmi zajímavý muž, řekl bych až podivín, ale už když jsem ho viděl poprvé, vzbudil ve mě opravdový respekt. Běloch, mohutné postavy, do dvou metrů mu jistě moc nechybělo, s rameny širokými snad jako sama Amazonka a s dlaněmi, jimiž by rozdrtil kokosový ořech, jako by byl z papíru.

Život mu vepsal do tváře léta samoty strávená v souladu s přírodou, léta svobody a nikdy nekončící volnosti stranou od lidí. Jeho drsnou povahu podtrhovala také hluboká jizva táhnoucí se od levého oka přes celou tvář vypovídající o nebezpečích ukrytých zde v džungli. Ačkoli z něj sebevědomí přímo vyzařovalo, byl zamlklý a ve chvílích odpočinku se stranil naší přítomnosti. Jediný s kým si rozuměl, byl jeho pes Sid, se kterým posedával opodál, a jeho temně hnědé oči si nás měřily nedůvěřivými, někdy až opovržlivými pohledy.
Jak jsem tak zadumán kráčel za skupinou, ani jsem si nevšiml, že se náhle kolem nás rozprostřela prostorná mýtina. „ Tady pro dnešek přenocujeme“, vytrhlo mne z víru myšlenek rozhodnutí našeho průvodce. Mým očím se naskytl obrázek jako z pohádky. Takřka kruhový palouček pokrytý svěžím travnatým porostem svíraly ze všech stran mohutné hradby pralesa a skláněly se nad touto oázou, jejímž středem probublával křišťálově čistý potůček pohrávající si s oblázky v proudu. Okouzlen tímto pohledem jsem si však uvědomil, že se šeří čím dál rychleji, a tak došlo na stavbu stanu. Než se mi podařilo s menšími těžkostmi dokončit přípravu mého provizorního příbytku, který toho, co se týče pohodlí, moc nabídnout nemohl, opodál zapraskal oheň a za malou chvíli se paloukem ozářeným plameny, lačně olizujícími nasbírané dřevo, linula vůně ohřívaného masa. Konzervy sice žádné velké pochutnání neslibují, ale dnes to všem bylo jedno. Na nějakou rozpravu u ohně neměl také nikdo, po celodenním vyčerpávajícím pochodu pralesem, ani pomyšlení, a tak se všichni odebrali do svých stanů dát trochu odpočinout zmoženým svalům. Jen náš průvodce se uložil se svým Sidem kousek od popraskávajícího ohně.
Uvelebil jsem se ve stanu, ale vytoužený spánek stále ne a ne přijít a vysvobodit mne z bezduchého bdění. Mezitím již pohltila krajinu černočerná tma a prales se začínal probouzet do svého nočního života s ještě podivnějšími zvuky, než jaké byly slyšet ve dne. Tu a tam zazněl odněkud z houštin děsivý skřek, při kterém se člověku ježily vlasy na hlavě a srdce bilo jako o život. Přihrnul jsem si spacák až k nosu. Pojednou se však do těchto zvuků vmísilo cosi, cosi zcela cizího. Bylo to psí štěkání náhle ukončené krátkým zavytím. „Něco je v táboře“, napadlo mne! S notnou dávkou přemáhání jsem se odhodlal zjistit, co Sida vyděsilo. Pomaloučku rozepínám zip stanu. Vylézám ven. Z temně modrého nebe pokrytého tisíci hvězdami dopadají na palouk pramínky bílého měsíčního světla jako ty nejjemnější hedvábné nitky, ve kterých stíny splétají ty nejroztodivnější obrazy vystupující z temnoty noci. Je úplněk.

Odvracím oči od bílého kotouče a pátrám po okolí. Z pralesa vystupuje závoj mlhy halící mýtinu do lehkého oparu. Oheň už dohořel a po plamenech tančících v lehkém vánku zbyly jen rozžhavené uhlíky. „Ale“, hrklo ve mně! Nechápavě zírám k ohništi. Náš průvodce! Je pryč! Zmizel! Můj obličej ztuhl v nehybnou grimasu! Něco ho odtáhlo do džungle a teď si to pod rouškou tmy pochutnává na jeho mase! Není pochyb! Řev pralesa se jakoby zesílil. Vyděšeným pohledem zkoumám zbytek tábora, avšak nevidím nic neobvyklého. Počkat! Ten stín! Tam na druhé straně u lesa! Ještě před chvílí tam nebyl! V tom okamžiku se to celé dalo do pohybu! Strachy ani nedýchám! Přimražen hledím na to černé protáhlé tělo, které se jako temný přízrak neslyšně plíží nocí, jako ztělesnění samotné temnoty, samotného ďábla. Je to duch pralesa, posel z pekel. Černý panter! Zastavuje se! Náhle, jakoby věděl o mé přítomnosti, prudce otáčí hlavu mým směrem a zabodává do mne svůj zuřivý pohled zosobňující samotnou nenávist plápolající jako oheň, který spaluje mou touhu po jakémkoli pohybu. Najednou vycení své dlouhé bílé zuby. Měsíční zář dává vyniknout jejich vražedné dokonalosti. Na těle cítím divný chlad a nohy mi svazuje děs stojící několik desítek metrů přede mnou. Už jen silou vůle lezu do stanu pro pušku. „Já tě dostanu, ty ďáble!“, zní mi v hlavě a najednou mám odvahy na rozdávání. Už stojím venku. Ale panter? Jako by se vypařil! Bezmyšlenkovitě vykračuji dál. Pomaloučku se blížím k místu, kde jsem onoho posla z temnot viděl naposled. Se zbraní připravenou vyřknout ortel smrti mi stouplo sebevědomí, ale přesto není můj krok nejjistější. Nikde nic! Polykám naprázdno. Jdu ještě blíž. A ještě. Už jsem skoro pod tím stromem. Už jen pár kroků. Praskání větviček! Kde! přímo za mnou! V mžiku se otáčím! Leknutím mi padá puška na zem! Vždyť je to průvodce. Mým tělem se rozlévá úleva. Ale proč na mě míří? Zbláznil se! A teď mě chce zabít! Je to tak! Zavírám oči! Do temné noci vyšlehne výstřel! „Nic necítím. Asi už jsem mrtvý“, říkám si a se strachem otevírám oči. Stojí tam jako před tím. Náš průvodce, ale s potutelným úsměvem ve tváři. Cítím, jak mi něco stéká po rameni. Krev! Malé teplé kapky dopadají svrchu na mé rameno a rozstřikují se mi až na tvář. „Co to k čertu...“ nestihnu ani doříct, když přede mne shora spadne bezvládné tělo pána džungle, černého pantera. Tak skutečné a bezbranné. Najednou je mi toho majestátního tvora až líto. Jak malicherně skonal a z těla mu pomalu vyprchává život.

Pohledem se vrátím zpět k průvodci.„ Kde je Sid“, ptám se. V tu chvíli se mlčky otočil a pomalu odkráčel k ohništi a já najednou poznal, že ztratil to poslední, co na světě měl.
Svítá. Konečně. Myslím, že nejsem jediný, pro koho byly sluneční paprsky vysvobozením z probdělé noci. Tentokrát je při našem pochodu hrobové ticho a všem je našeho průvodce líto. Vždyť co je na světě horšího než ztráta přítele. Ale život plyne dál jako řeka, a i když ji přehradíme, vždy si najde novou cestu, jak pokračovat ve své nekonečné pouti.