Nervózně chodím po místnosti. Mé oči těkají na všechny strany a hlavou mi víří nespočet myšlenek. Dnes je ten den, na který jsem čekal celý svůj život. Pohledem zavadím o ostatní účastníky naší vědecké expedice, ale ti se zdají být naprosto klidní a vše berou jako samozřejmost. Aby taky ne, když většina byla v pralese tolikrát, že je nějaká další výprava jen tak nerozhodí. Ale já, já jdu dnes poprvé! Konečně spatřím na vlastní oči to, co jsem do této chvíle znal jen z knížek a filmů.
Zelený ráj plný tísnivého šera probodávaného slunečními paprsky, jež se dokázaly probít nekonečnou hradbou vegetace až k zemi, do tajemné říše pralesních tvorů, jejichž přítomnost můžeme jen tušit, a kde má člověk pocit, že každý jeho pohyb sledují z temných zákoutí tisíce slídivých očí a baví se nad jeho strachem a pocitem stísněnosti ještě umocněným podivuhodnými zvuky vycházejícími z příšeří všude kolem, které rozbouří jinak poklidnou hladinu fantazie, z jejichž hlubin se začnou vynořovat výplody našich nejdivočejších představ, tvorové ztělesňující smrt s krví podlitýma očima zářícíma do tmy, kteří nabývají až děsivě hmotných tvarů, čekající na ten pravý okamžik, kdy vyrazí ukojit svou touhu po čerstvém mase. Člověk, s nervy rozdrásanými až na pokraj šílenství, je občas zahlédne mihnout se za zeleným závojem listů pokrytých perlami vodních kapek nebo cítí jejich spalující pohled ukrytý kdesi ve větvoví prastarých velikánů. Stačí se neopatrně prodírat zelenou masou, když náhle ucítíte, jak se vám cosi prudce zaťalo do ramena! Už vás má! A jen tak nepustí! Ztuhlým tělem, kde by se krve nedořezal, proběhne vlna děsu! I když se chcete dát do běhu, nejde to. Před očima máte vzdalující se skupinu. Strach ochromuje vaše smysly, ale vzrůstající beznaděj vás vybičuje k srdceryvnému výkřiku: „Pomóc!“
„Nehraj si s tou liánou a pojď“, zazní z čela skupiny. Z hrubého sebevědomého hlasu jde cítit jistá dávka pobavení. Sklesle odhazuji rostlinu, která mě zbavila posledního zbytku důstojnosti a vykračuji za ostatními. „Už se začíná stmívat a my ještě nemáme vhodné místo k přenocování“, zaznívá z úst našeho průvodce. „Musíme si pospíšit“, dodává.
Byl to velmi zajímavý muž, řekl bych až podivín, ale už když jsem ho viděl poprvé, vzbudil ve mě opravdový respekt. Běloch, mohutné postavy, do dvou metrů mu jistě moc nechybělo, s rameny širokými snad jako sama Amazonka a s dlaněmi, jimiž by rozdrtil kokosový ořech, jako by byl z papíru.