Snažím se vysvětlit ne zrovna milému pánovi svoji situaci a ten nakonec kupodivu mávne rukou a odejde…
V 8:03 jsem konečně ve škole, dnes mi to připadá jako vysvobození. Doslova vlítnu do učebny chemie, kde je zrovna naše třída, na profesora zahuhlám něco o zpoždění vlaku a už se sunu ke své poslední lavici. Sednu si a těším se, že si třeba konečně trochu odpočinu. Ale aby toho po ránu nebylo málo, začne pan profesor hodinu svou oblíbenou větou: „Tak si vezměte papíry, napíšete si písemku“. Všichni na sebe vytřeštíme oči a nezbývá nám nic jiného, než vyhrabat nějaký ten papír. Kouknu do tašky a s hrůzou zjišťuji, že jsem v tom spěchu zapomněla doma úplně všechno učení. Poprosím svoji sousedku o papír a tužku a přeji si, aby skupina A měla alespoň trochu normální otázky. Po několika minutách jsem znovu přesvědčena o tom, že zázraky se nedějí, odevzdávám téměř prázdný papír a doufám, že té smůle už bude pro dnešek konec…
Myslím, že na toto ráno ještě dlouho nezapomenu. A i když jsem z té chemie nakonec dostala krásnou trojku, ten den mě písemka ani trošku nepotěšila. Vzhledem k tomu, že pro mě takto nešťastné a hektické nebylo pouze ráno, ale i celý den, bylo pro mě velkou úlevou, když jsem se večer konečně zavrtala do peřin a mohla si říct, že už je to snad konečně za mnou.