To byste nevěřili, co všechno se může stát jednoho běžného rána. Nebo věřili? Každý to jistě zažil, ráno nic nestíháte a naschvál se Vám nic nevede. Já mám jedno takové ráno ještě v živé paměti, a proto Vám o něm napíšu. Všechno to vlastně začalo už večer. Určitě znáte ten pocit, kdy se Vám chce spát, ale měli byste ještě dodělat miliony důležitých věcí. A tak svádíte vnitřní boj s vlastním svědomím a i když se rozhodnete vše dodělat, stejně usnete. Tak si tedy jednou takhle večer píšu v posteli domácí úkoly. Když najednou se mnou někdo lomcuje a křičí na mě: „Romčo, vstávej, zaspali jsme!“ Nechápavě zamžourám na toho tyrana, který mě tak krutě budí, a pomalu v něm začínám poznávat vlastní matku. Pokusím se úplně otevřít oči a při pohledu na hodiny je mi vše jasné. 7:15. A tak tedy začíná závod s časem. Teď už úplně probuzeně vyskočím z postele a začnu hledat, kam jsem si včera vlastně uklidila oblečení. Najdu ho bohužel na topení, všechno mokré, protože na mě byla maminka v noci tak hodná, že mi to vyprala. Lítám zběsile po pokoji a nakonec najdu sukni. Dokonce suchou. Rychle ji na sebe hodím, z topení vezmu tričko (napůl mokré) a chvátám do koupelny. Tu samozřejmě okupuje moje matka, takže běžím zpátky do pokoje. Učešu se, nasadím kontaktní čočky a jdu zkontrolovat, jestli už je koupelna prázdná. V tomto splašeném ránu mi připadá neskutečné, když jsem vpuštěna do koupelny a můžu provést ranní hygienu. Při pohledu do zrcadla jsem znovu zděšena, protože z mého černého trička na mě vesele kouká bílá skvrna od zubní pasty. Zkonstatuji, že jsem prostě čunče a rychle hledám další alespoň trochu suché tričko. Nenajdu a nezbývá mi nic jiného, než si obléci to mokré. Alespoň moje oblíbené dvě mikiny jsou suché, a tak si vezmu obě, abych neumrzla. Za deset minut po tom násilném probuzení už se tedy snažím opustit dům a vyrazit na vlak do školy. Venku zase prší a ani v té sukni mi není zrovna nejtepleji. Nestihnu si zapnout boty, a tak běžím na vlak s pocitem, že už ten příští krok bude krokem ponožkou do kaluže. Doběhnu na zastávku (ke svému úžasu dokonce obutá) a zrovna přijíždí mašinka, kvůli které jsem tolik chvátala. Lístek si koupit samozřejmě nestihnu a navíc zjišťuji, že nemám ani peněženku. V duchu se modlím, aby mi alespoň tohle vyšlo, ale za chvilku uslyším známé: „Dobrý den, kontrola cestovních dokladů,“ a vím, že zázraky se přece jen dnes nekonají.